Při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže. Ve starší literatuře bývá oproti stávajícímu úzu prohozen český název hřibu kováře s hřibem kolodějem.[3]
V České republice je dále znám pod lidovými názvy: cikán, červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek.[7] Na Šumavě-Zadovsku je nazýván hřibem červeným[8] (pozn. název hřib červený v obecném kontextu náleží jiné houbě z okruhu hřibu žlutomasého).
Mnohým houbařům se hřib kovář svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel název „hřib čarodějnic“ (Hexen-Röhrling).[9]
Taxonomie
V druhé polovině 20. století byl hřib kovář ve většině publikací uváděn pod odborným (latinským) názvem Boletus erythropus, který pochází od mykologa Christiaana Hendrika Persoona z roku 1801. Teprve později bylo zjištěno, že původní Persoonův popis druhu Boletus erythropus neodpovídá hřibu kováři, takže jej autor musel vztahovat k jiné houbě. Rozdíl spočívá především ve faktu, že Boletus erythropus podle Persoonova popisu má červenou dužninu ve spodní části třeně, což pro kováře není zcela typické[1] (tento znak se vyskytuje např. u hřibu Quéletova, hřibu koloděje nebo hřibu Melzerova). Z tohoto důvodu byl pro tento druh hřibu později preferován odborný název Boletus luridiformis zavedený mykologem F. W. G. Rostkoviusem. Tento název je sice novější (1844), ale plně odpovídá znakům hřibu kováře. S ohledem na původní Persoonův popis druhu Boletus erythropus je tento název dnes používán jako synonymum pro hřib Quéletův (Boletus queletii). Roku 2014 byla potvrzena příslušnost k rodu Neoboletus a zkombinován nový název Neoboletus luridiformis.[2]
Vzhled
Makroskopický
Klobouk má v průměru 5 – 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý.
Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i odbarvené variety, které mají oranžově či žlutě zbarvené póry.[9] Podrobnější přehled barevných variet je zahrnut v kapitole níže.
Třeň je zprvu vejčitý, pak soudkovitý až kyjovitý, 60 – 150 mm vysoký a 20 – 40 mm tlustý, skoro celý červený, pouze v horní části žlutý, uprostřed pak na žlutém podkladu červeně plstnatě tečkovaný, dole do olivova, s plstnatým světle žlutým podhoubím. Otlačením ihned modrá. Třeň nemá síťku.
Dužnina je pevná, v klobouku bledožlutá, ve třeni živě žlutá, na vzduchu modrá, později se odbarvuje do šeda. Modré zbarvení při vaření mizí. Má příjemnou vůni a mírnou chuť.
Mikroskopický
Výtrusy jsou 10 – 18 × 5 – 7 μm, vřetenovité, barvy olivově žluté.
Hřib kovář vytváří několik vzácnějších variet, které se liší vybarvením – i v důsledku ztráty některých pigmentů v povrchových vrstvách plodnice.[1]
Hřib kovář žlutý
Související informace naleznete také v článku Hřib žlutý.
Boletus luridiformis var. junquilleus (Quél.) Knudsen1991. Oproti klasickému kováři zcela ztratil červené barvivo, takže jsou všechny povrchové části houby zbarveny v různě intenzivních odstínech žluté. Později se na klobouku mohou objevovat narezavělé skvrny. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy.[1]
Původně byl za samostatný druh považován - hřib žlutý (Boletus junquilleus (Quél.) Boud.1906). Na základě pozdějších poznatků byl v novějších publikacích klasifikován jako xanthoidní varieta hřibu kováře s tím, že otázka této problematiky ještě není definitivně uzavřena.[1] V roce 2014 byl italskými mykology opět povýšen na samostatný druh Neoboletus junquilleus.[2]
Hřib kovář odbarvený
Boletus luridiformis var. discolor (Quél.) Krieglst1991. Plodnici chybějí některé pigmenty. Povrch klobouku je oproti klasickému kováři světlejší – žlutookrový, žlutý, později s oranžovým nebo rezavým nádechem na temeni. Póry jsou zbarvené světleji než u klasického kováře a po otevření klobouku vybledávají. Nejprve je barva červená až cihlová a poté rychle bledne do oranžové, červenožluté až žluté s červenavým nádechem. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy.[1]
Související informace naleznete také v článku Hřib neměnný.
Boletus luridiformis var. immutatusPegler et Hills1996. Vizuálně totožný s klasickou formou hřibu kováře, oproti kterému se liší absencí modrání dužniny na řezu.
Hřib kovář červenohlavý
Boletus luridiformis var. rubropileus (Dermek) Šutara2009 syn. Boletus erythropus var. rubropileusDermek1984. Póry zůstávají červené nebo cihlové, ale povrch klobouku má růžové, červené nebo růžovofialové zbarvení.[1]
Hřib Melzerův
Související informace naleznete také v článku Hřib Melzerův.
Boletus melzeriVelen.1922. Mykolog Josef Velenovský popsal na základě sběrů Václava Melzera z roku 1920 druh z okruhu hřibu kováře, který se liší zbarvením dužniny na řezu. Ta namísto modrání červená a následně se odbarvuje.[15]
Záměna
hřib koloděj (Suillellus luridus) – třeň kryje síťka, výskyt pod listnáči[1]
hřib kavkazský (Boletus caucasicus) – horní část třeně kryje síťka, výskyt pod listnáči[1]
hřib Quéletův (Suillellus queletii) – horní část třeně i šupinky na třeni světlejší[1]
Hřibu kováři je z běžných druhů velmi podobný hřib koloděj, který má obvykle světlejší klobouk, a hlavně nápadnou síťku na třeni. Vzdáleně podobný je hřib Quéletův, který má olivově hnědý, oranžově až cihlově červený klobouk, póry jsou také oranžové, na třeni má černohnědé zrnité šupinky a na bázi je karmínově červený. Roste v teplejších listnatých lesích a je jedlý.[3]
Záměna za hřib koloděj souvisí i s nejednotným pojetím názvů hřib kovář a hřib koloděj autory mykologických publikací v průběhu 20. století.[16]
Ochrana
Běžná forma hřibu kováře není chráněna. Xanthoidní varieta hřib žlutý je vedena v Červeném seznamu hub České republiky jakožto kriticky ohrožený druh (CR).[17] Neměl by se proto sbírat pro kuchyňskou spotřebu.[1]
Toxicita
V některé literatuře je proto tento hřib uváděn jako za syrova mírně jedovatý.[18] Obecně bývá doporučeno kvalitní tepelné zpracování (20 minut[16]). Zprávy o údajné jedovatosti pocházely od švýcarských, rakouských a německých houbařů.[12] Podle aktuálních poznatků se zdá, že případné trávicí potíže po požití nedostatečně uvařených kovářů jsou způsobeny těžko stravitelnou strukturou této houby, nikoli přítomností jedu – ten totiž houba neobsahuje.
↑ abcPILÁT, Albert. Naše houby. Ilustrace Otto Ušák. Praha: Brázda, 1952. 335 s. Kapitola Boletus erythropus.
↑Správa CHKO Český kras. Plán péče o Přírodní rezervaci Klapice na období 2011–2020 [online]. ochranaprirody.cz, 2010 [cit. 2012-10-25]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
↑ abcDERMEK, Aurel; LIZOŇ, Pavel. Malý atlas húb. Bratislava: spn, 1980. 548 s. Kapitola Hríb zrnitohlúbikový odfarbený, s. 416. (slovensky)
↑ abPAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav; VLASÁK, Josef. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. opravené vydání. vyd. České Budějovice: tiskárna Josef Posekaný, 2010. 819 s. Kapitola Hřib kovář, s. 726.