František Maxmilián vlastnil několik panství v Sasku-Anhaltsku a středočeské město Dobříš. V 50. letech 17. století založil u Dobříše železářskou huť (dnes obec Stará Huť), pro jejíž vznik zde byly dobré podmínky (výskyt železné rudy, dostatek dřeva v lesích a vhodné vodní zdroje).[2] V roce 1675 obnovil císař Leopold I.městská privilegia Dobříše a o rok později nechal František Maxmilián opravit hrad Vargač. V podhradí na místě starších hospodářských budov byl postaven baroknízámek, jehož současná podoba je až výsledkem přestavby z poloviny 18. století.[3][4]
Od mládí se uplatňoval jako dvořan a diplomat. V roce 1662 byl jmenován císařským komořím a v roce 1665 se stal členem říšské dvorní rady.[5] Poté byl pověřen několika diplomatickými misemi, v roce 1667 byl císařským vyslancem u braniborského kurfiřta v Berlíně a v roce 1672 u saského kurfiřta v Drážďanech. V roce 1682 byl jmenován členem tajné rady a zároveň převzal čestný post kapitána císařské gardy trabantů. Nakonec byl v letech 1690–1692 nejvyšším hofmistrem císařovny Eleonory Magdaleny.[6] V roce 1681 se stal rytířemŘádu zlatého rouna.[7]
František Maxmilián z Mansfeldu zemřel ve věku 52 let 12. září 1692 ve Vídni.
Manželství a rodina
František Maxmilián z Mansfeldu se oženil 25. listopadu 1663 ve Vídni s hraběnkou Marií Annou Alžbětou z Harrachu-Rohrau (1636–1698), vnučkou hraběte Karla z Harrachu (1570–1628), dcerou hraběte Karla Linharta I. (VII.) z Harrachu-Rohrau (1594–1645)[8] a hraběnky Marie Františky z Eggenbergu (1607–1679).[9] Z manželství se narodilo sedm dětí: [10][11]
František Josef Václav (28. září 1666 – 28. ledna 1667)
syn (*/† 27. dubna 1668)
Marie Markéta Františka (5. července 1669 – 8. listopadu 1672)
