|
Artaxerxés I.
Artaxerxés I. Makrocheir (řecky Ἀρταξέρξης, staropersky Artachšaçá – 𐎠𐎼𐎫𐎧𐏁𐏂𐎠, novopersky Ardašír [اردشیر یکم])[1] byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 465[2]–424 př. n. l. Jeho otcem byl král Xerxés I., jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek, dědem Dareios I., syn knížete Hystaspa. Artaxerxův přídomek Μακρόχειρ, užívaný v řeckých pramenech, znamená „Dlouhoruký“.[3] Jsou o něm zmínky v biblických knihách Ezdráše a Nehemjáše,[4][5][6] v hebrejském textu אַרְתַּחְשַׁסְתְּא, Artachšaste.
Počátky
Na trůn se Artaxerxés dostal po zavraždění Xerxa I. velitelem gardy Artabanem a následném odstranění prince Dareia, nejstaršího královského syna. Artabanos, který jevil snahu sám se stát králem, byl novým panovníkem usmrcen.[7]
Vláda
Již krátce po změně vlády propuklo roku 463 př. n. l. povstání v Baktrii a brzy na to i v Egyptě, kde ho vedl princ Inaros.[8] Do posledně jmenovaného konfliktu se čile vměšoval Athénský námořní spolek v čele s Kimónem, který v této době dosáhl vrcholu své moci. Egyptští vzbouřenci byli zpočátku úspěšní (porazili perského místodržitele v oblasti a oblehli Memfidu), ale nakonec si Artaxerxův vojevůdce Megabyzos odbojnou provincii roku 454 př. n. l. opět podrobil.[9] Přitom utrpěla značné ztráty athénská expediční flotila (snad až 50 lodí).
V příštích letech následovaly další boje s Řeky, vedené se střídavým štěstím, až byl podle antických pramenů v letech 449/448 př. n. l. uzavřen tzv. Kalliův mír (jeho historicita je ovšem sporná).[10] Artaxerxés údajně uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí, zatímco Řekové akceptovali perské panství v Egyptě a na Kypru. Po vypuknutí peloponéské války mezi Spartou a Athénami usilovaly obě strany o podporu Peršanů, tomu však zabránila králova smrt.
Za Artaxerxa pokračovala výstavba palácového komplexu v Persepoli, třebaže ne takovým tempem jako za předchozích vladařů. Hrobku si dal král patrně zřídit v Nakš-e Rustamu, nápisově to ale doložit nelze. Artaxerxés I. po sobě zanechal legitimního syna Xerxa a velké množství levobočků, z nichž dva – Sogdianos a Óchos – dosedli později na perský trůn. Pokud jde o osobní vlastnosti, byl král poměrně velkorysý, poskytl kupříkladu azyl Themistoklovi, vítězi od Salamíny.[11]
Poznámky
- ↑ Jméno znamená „spravedlivý král“.
- ↑ Jan Burian uvádí rok 464 př. Kr. (Civilizace starověkého Středomoří, kapitola XIII.)
- ↑ Plútarchos, Artaxerxés 1, 1, uvádí, že přídomek dostal král proto, že měl pravou ruku delší než levou; Iulius Pollux, Onomastikon 2, 151 naproti tomu tvrdí, že Dlouhoruký znamená „muž s dalekosáhlou mocí“.
- ↑ BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona II. Praha: Kalich, 1989. S. 561.
- ↑ Ezd 7, 7 (Kral, ČEP)
- ↑ Neh 13, 6 (Kral, ČEP)
- ↑ Diodóros 11, 71, 1.
- ↑ Ktésiás frg. 14; Diodóros 11, 69, 2; Thúkýdidés 1, 104, 1.
- ↑ Thúkýdidés 1, 104; 109–110; Ktésiás frg. 14; Isokratés 8, 86; Diodóros 11, 71, 3–6; 74–75; 77, 1–5.
- ↑ Hérodotos 7, 151; Thúkýdidés 1, 112, 2–4; Diodóros 12, 2, 3–4; 6; 26, 2; Cornelius Nepos, Kimón 3, 4; Plútarchos, Kimón 13, 4–6.
- ↑ Thúkýdidés 1, 137, 3–138, 5; Cornelius Nepos, Themistoklés 9, 1–10, 3.
Literatura
- KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s.
- WIESEHÖFER, Josef. Das antike Persien. Von 550 v. Chr. bis 650 n. Chr.. München ; Zürich: Artemis und Winkler, 1993. 426 s. ISBN 3-7608-1080-2. (německy)
Externí odkazy
|
|
