Během své kariery napsal více než 170 technických článků, z nichž většina byla publikována v The Physical Review. V roce 1972 byl Ghiorso zvolen do Americké akademie umění a věd. V roce 1973 mu byla udělena cena Americké chemické společnosti za jaderné aplikace v chemii a v roce 2004 obdržel cenu Radiochemické společnosti za celoživotní dílo. V roce 1986 se stal členem Americké fyzikální společnosti.
Vzdělání
Ghiorso se narodil 15. července 1915 ve Vallejo v Kalifornii rodině, která měla italské a španělské předky. Vyrůstal v Alamedě v Kalifornii. Rodina bydlela poblíž mezinárodního letiště v Oaklandu, a proto se začal zajímat o letadla, letectví a další technologie. Po absolvování střední školy začal stavět rádiové obvody a získal si tím uznání, neboť byl schopen navázat rádiové spojení na větší vzdálenosti, než armádní radisté.
V roce 1937 získal bakalářský titul v oboru elektrotechniky na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Po promoci pracoval pro prominentního radioamatéra Reginalda Tibbetse, který provozoval firmu dodávající detektory radiace americké vládě. Ghiorsova schopnost vyvíjet a vyrábět tyto přístroje ho přivedla do kontaktu s jadernými vědci z Radiation Laboratory na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Začal spolupracovat zejména s americkým jaderným chemikem a pozdějším nositelem Nobelovy cenyGlennem Seaborgem.
Ghiorso byl vychován ve zbožné křesťanské rodině, ale později náboženství opustil a stal se ateistou. Stále se však ztotožňoval s křesťanskou etikou. Během práce v Radiation Laboratory se seznámil s asistentkou Wilmou Belt, která se stala jeho ženou. Kromě své práce se věnoval i mnoha koníčkům. Vyvinul například nejmodernější kameru pro pozorování ptáků a byl stálým podporovatelem ekologických kauz a organizací. Mezi jeho zájmy patřilo kreativní malování, které připomínalo fraktály.
Kariera
Projekt Manhattan
Na začátku 40. let přizval Ghiorsa ke spolupráci Glenn Seaborg, který začal pracovat na tajném vývoji atomové bomby v projektu Manhattan v Chicagu. Následující čtyři roky Ghiorso vyvíjel citlivé přístroje pro detekci radiace spojené s jaderným rozpadem, včetně spontánního štěpení. Jedním z Ghiorsových průlomových přístrojů byl 48kanálový analyzátor výšky pulzů, který mu umožnil identifikovat energii a zdroj záření.
Během druhé světové války v rámci práce na projektu Manhattan objevil dva nové transuranové prvky prvky 95 (americium) a 96 (curium). Vzhledem k tajnosti tohoto projektu byly tyto objevy publikovány až po válce.
Po válce se Seaborg a Ghiorso vrátili do Berkeley, kde spolu s kolegy použili urychlovač částic 60" cyklotron Crocker k výrobě prvků se zvyšujícím se atomovým číslem bombardováním vybraných prvků ionty helia (záření alfa).
V letech 1949–1950 při svých experimentech vyrobili a identifikovali prvky 97 (berkelium) a 98 (kalifornium).
V roce 1953 ve spolupráci s laboratoří Argonne Lab Ghiorso našli prvky 99 (einsteinium) a 100 (fermium).
V roce 1955 použili cyklotron k výrobě pouhých 17 atomů prvku 101 (mendelevium), prvního nového prvku, který byl objeven atom po atomu. Napomohla k tomu technika zpětného rázu, kterou vynalezl Ghiorso. Byla klíčová pro získání identifikovatelného signálu z jednotlivých atomů nového prvku.
V polovině 50. let 20. století začalo být jasné, že k dalším objevům nových prvků bude potřebný nový urychlovač. Na jeho vývoji se podílel i Ghiorso, za jehož vedení byl postaven Berkeley Heavy Ion Linear Accelerator (HILAC). Tento urychlovač pak umožnil objev prvků 102–106 (102-nobelium, 103-lawrencium, 104-rutherfordium, 105-dubnium a 106-seaborgium). Všechny byly vyrobeny a identifikovány pouze na základě několika atomů.
Objev každého nového prvku byl umožněn vývojem inovativních technik v oblasti robotické manipulace s cíli, rychlé chemie, účinných detektorů záření a počítačového zpracování dat.
V roce 1972 byl HILAC vylepšen na superHILAC, který poskytl iontové svazky s vyšší intenzitou, což bylo rozhodující pro produkci dostatečného množství nových atomů.
V 70. a 80. letech 20. století se zdroje pro výzkum nových prvků v Berkeley zmenšovaly, ale laboratoř GSI v německém Darmstadtu pod vedením Petera Armbrustera a se značnými zdroji byla schopna vyrobit a identifikovat prvky 107–109 (107-bohrium, 108-hassium a 109-meitnerium).
Na počátku devadesátých let se skupiny z Berkeley a Darmstadtu společně pokusily vytvořit prvek 110. Experimenty v Berkeley byly neúspěšné, ale nakonec byly v laboratoři v Darmstadtu identifikovány prvky 110–112 (110-darmstadtium, 111-roentgenium a 112-kopernicium).
Albert Ghiorso drží periodickou tabulku s nově objeveným prvkem lawrenciem v roce 1961 (spoluobjevitelé Robert Latimer, Torbjorn Sikkeland a Almon Larsh)
Albertu Ghiorsovi je připisován spoluobjev následujících prvků:
americium cca 1945 (prvek s atomovým číslem 95)
curium v roce 1944 (prvek 96)
berkelium v roce 1949 (prvek 97)
californium v roce 1950 (prvek 98)
einsteinium v roce 1952 (prvek 99)
fermium v roce 1953 (prvek 100)
mendelevium v roce 1955 (prvek 101)
nobelium v letech 1958–59 (prvek 102)
lawrencium v roce 1961 (prvek 103)
rutherfordium v roce 1969 (prvek 104)
dubnium v roce 1970 (prvek 105)
seaborgium v roce 1974 (prvek 106)
Technické vynálezy
Bevatron - urychlovač pracoval v letech 1954 až 1993. Obrázek z jeho demolice.Ghiorso vynalezl řadu technik a přístrojů pro izolaci a identifikaci těžkých prvků atom po atomu. Obecně je mu připisováno zavedení vícekanálového analyzátoru a techniky zpětného rázu k izolaci reakčních produktů. Obojí bylo významným rozšířením dříve chápaných konceptů.
Jeho koncept nového typu urychlovače Omnitron, který by pravděpodobně umožnil laboratoři v Berkeley objevit řadu dalších nových prvků, nebyl nikdy postaven z finančních důvodů.
Ghiorso spolu s kolegy Bobem Mainem a dalšími koncipoval spojení přístrojů HILAC a Bevatronu s názvem Bevalac. Tento kombinovaný přístroj poskytoval těžké ionty o energiích GeV, čímž umožnil rozvoj dvou nových oblastí výzkumu - vysokoenergetické jaderné fyziky a terapie těžkými ionty. Oba tyto obory se rozšířily v mnoha laboratořích a klinikách po celém světě.
Pozdější život
V pozdějších letech Ghiorso pokračoval ve výzkumu zaměřeném na hledání supertěžkých prvků pomocí fúzní energie a nových zdrojů elektronového paprsku. Podílel se i na objevu prvku technecia (prvek 43), který byl předpovězen již roku 1871D. I. Mendělejevem s názvem eka-mangan. Jeho existenci potvrdili teprve roku 1937 Italové Carlo Perrier a Emilio G. Segré ve vzorku kovového molybdenu, který byl v cyklotronu vystaven bombardování jádry deuteria. Krátce se také zabýval výzkumem experimentu s volnými kvarky Williama Fairbanka ze Stanfordovy univerzity a urychlovače elektronového disku.
.jpg)
