Zemská kůra je označení pro svrchní vrstvy planety Země složené z utuhlých hornin.[1] Vznikla přinejmenším před 4,6 miliardami let, tedy do 150 miliónů let od vzniku Země,[2] ale postupně se dál rozšiřovala.[3]
Zemské těleso se skládá ze tří soustředných sfér: zemské kůry, zemského pláště a zemského jádra.
Hranice mezi sférami tvoří plochy nespojitosti (diskontinuity). Tyto plochy vyjadřují náhlé změny chemických a fyzikálních vlastností látek uvnitř Země. Kůru od pláště odděluje tzv. Mohorovičičova plocha diskontinuity, na níž se odrážejí a lomí zemětřesné vlny. I v kůře existují další podružné plochy nespojitosti, jejichž průběh však není souvislý. Nejdůležitější z nich je tzv. Conradova plocha, považovaná za hranici mezi svrchní (granitovou) a spodní (bazaltovou) vrstvou kůry.
Zemská kůra je tvořena žulovou (granitovou–SiAl Si-křemík, Al-hliník) a čedičovou (bazaltovou–SiMa Si-křemík, Mg-hořčík) vrstvou. Její mocnost (tloušťka) se pohybuje od 5 km do 70 km. Nejsilnější je na kontinentech pod pohořími, nejtenčí (5 až 10 km) pod oceány, kde chybí žulová vrstva. V Českém masívu se mocnost kůry pohybuje kolem 35 km. Hlavními minerály kůry jsou živce, křemen a slídy (muskovit, biotit).[4] Názvy granitová a čedičová neznamenají petrografické složení, jde o subjektivní označení vrstvy názvem, který nejvíce odpovídá známým fyzikálním vlastnostem hornin skládajících tyto vrstvy. Složení pevninské kůry je značně pestřejší následkem složitějšího vývoje pevnin. Během vývoje Země se do kůry z pláště přesunuly lehce tavitelné a specificky lehčí složky, především sloučeniny křemíku, draslíku, hliníku, vápníku, sodíku a pod. Průměrná hustota kůry činí 2,85 g/cm³.
Zemskou kůru tvoří různé horniny složené z nerostů. Kromě nich jsou v zemské kůře obsaženy i plyny a voda s různým množstvím rozpuštěných látek. V zemské kůře se nacházejí téměř všechny chemické prvky.
↑KACHLÍK, Václav, Ivo CHLUPÁČ a Ivo CHLUPÁČ. Základy geologie: Historická geologie. 3. nezm. vyd. Praha: Karolinum, 2011, 342 s. ISBN978-80-246-2008-4. S. 56.
