Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Zahraniční politika Ruské federace představuje politiku ruské vlády, zahrnující mezinárodní vztahy s ostatními státy a jejich občany či mezinárodními organizacemi. Tento článek se zabývá zahraniční politikou Ruské federace po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Rusko je členským státem (mimo jiné) těchto mezinárodních organizací: Asijsko-pacifické hospodářské společenství, BRICS, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Organizace spojených národů, Pařížský klub, Rada Evropy, Společenství nezávislých států, Svaz Ruska a Běloruska, Šanghajská organizace pro spolupráci.

Rusko podepsalo dne 22. června 1994 program Severoatlantické aliance Partnerství pro mír a 20. května 1997 tzv. Russia-NATO Founding Act, jehož signatáři usilovali o vytvoření základů pro trvalou a pevnou spolupráci mezi aliancí a Ruskem, což mělo přinést významný příspěvek k evropské bezpečnosti v 21. století, přestože již v době podpisu tohoto dokumentu se vyskytly pochybnosti ohledně splnění těchto ambiciózních cílů.^[1]

Na tuto dohodu navazoval vznik Rady NATO-Rusko, jenž byla domluven na setkání ministrů v Reykjavíku a oznámen na summitu NATO v Římě v květnu 2002. Rusko podepsalo dne 24. června 1994 také dohodu o partnerství a spolupráci s Evropskou unií. V posledních letech se však vztahy Ruska s členskými zeměmi NATO a EU zkomplikovaly, protože se některé východoevropské státy (především Litva, Lotyšsko, Estonsko a Polsko) cítí Ruskem ohroženy. Evropská unie uvalila na Rusko kvůli jeho aktivitám na Krymu a Ukrajině v letech 2015 a 2016 řadu ekonomických sankcí.^[2]

Rusko se podle bývalého britského ministra zahraničí Philipa Hammonda odklonilo od dodržování všeobecně uznávaných norem chování a začalo porušovat pravidla mezinárodních vztahů, což podle něj představuje výzvu a hrozbu pro všechny.^[3]

Podle Petra Pavla, předsedy vojenského výboru NATO, má Rusko velmi významné vojenské schopnosti, na kterých staví svoji mezinárodní politiku a které používá často v rozporu s uznávanými mezinárodními pravidly. Rusko podle něj posunulo hybridní válku na novou, komplexnější úroveň a velice dovedně využívá propagandu jako důležitý nástroj. Tato propaganda má mnohem větší dosah i efektivitu než propaganda sovětská a jejím cílem je, aby člověk nenacházel žádnou jistotu a aby nevěděl, čemu vlastně věřit. Toho je dosahováno prostřednictvím relativizování pojmů pomocí šíření polopravd. Ruská propaganda se oproti sovětské nesoustředí na vyzdvihování kvalit svého systému, ale na kritiku systému ostatních.^[4]

Putinova vláda opakovaně kritizovala saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu proti jemenským šíitům.^[5] V občanské válce v Sýrii Rusko podporuje syrského prezidenta Asada, zatímco Saúdská Arábie podporuje protivládní povstalce. Saúdská podpora povstalců, včetně džihádistů z fronty al-Nusra,^[6] vedla v roce 2015 k diplomatickému konfliktu mezi Ruskem a Saúdskou Arábií.^[7] Podle některých autorů Saúdská Arábie v roce 2014 zvýšila produkci ropy, aby snížila její cenu a poškodila tak ekonomiky Ruska a Íránu, které jsou na příjmech z těžby ropy závislé.^[8]

Rusko přesto vede průběžně rozhovory se zeměmi OPEC a také se Saúdskou Arábií kvůli poklesu ceny ropy až o 70 %, který se udál v průběhu roku 2015 a počátkem 2016.^[9] Na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru došlo k setkání ruského prezidenta Vladimira Putina se saúdskoarabským princem Muhammadem bin Salmánem, synem krále Salmána.^[10]

Ředitel ruského státního fondu přímých investic (RDIF) Kirill Dmitrijev sdělil, že Rusko prohlubuje hospodářskou spolupráci se Saúdskou Arábií. Její plánovaná investice podle něj bude největší zahraniční investicí v Rusku za poslední čtyři roky.^[10] Další spolupráci Rusko plánuje v oblasti dodávek zbraní pro Saúdskou Arábii. V roce 2016 Rusko připravilo návrh týkající se prodeje zbraní Saúdské Arábii, jehož součástí jsou dodávky letecké techniky a munice a také několika typů systémů protivzdušné obrany různého doletu v celkové hodnotě asi 10 miliard dolarů.^[11]

V roce 2008 proběhla v Gruzii krátká válka, během níž po gruzínském útoku na pozice jihoosetinských a ruských ozbrojených sil obsadila ruská armáda část gruzínského území a následně Rusko uznalo dvě separatistické autonomní republiky v Gruzii jako samostatné státy. Tehdejší premiér Vladimir Putin obvinil Spojené státy americké, že jsou zodpovědné za eskalaci tohoto konfliktu. Spekulovalo se o tom, že podpora Gruzie vládou prezidenta George W. Bushe měla mj. za účel argumentativně zvýhodnit prezidentského kandidáta Republikánské strany Johna McCaina. Někteří komentátoři začali již tehdy mluvit o druhé studené válce mezi Ruskem a Západem.^[12]

V roce 2009 ruský prezident Dmitrij Medveděv kritizoval rozšiřování NATO na východ, které podle něho porušilo sliby dané západními politiky po znovusjednocení Německa.^[13]

Na území Moldávie, zejména však v Podněstří, žije třicetiprocentní menšina etnických Rusů. V roce 1990 se Podněstří fakticky odtrhlo od Moldávie (západní státy však tuto separaci neuznaly), mj. z obavy ze spojení země s Rumunskem. V roce 1992 byla svedena krátká válka mezi Podněstřím a Moldávií se 700 oběťmi na životech. Ve válce pomáhaly na straně Podněstří ruské jednotky, které v zemi zůstávají doposud. V roce 2008 tam bylo asi 1200 ruských vojáků. Tehdejší prezident Ruska Dmitrij Medveděv se v srpnu 2008 krátce po válečných událostech v Gruzii setkal s moldavským prezidentem Vladimirem Voroninem a sdělil mu, že jeho země si má na Podněstří nechat zajít chuť a že toto varování se týká i dalších Gruzii podobných případů. Prohlásil také, že „Rusko se nebojí perspektivy studené války, ale nechce ji,“ a že Rusko nehodlá vojensky zasahovat v dalších konfliktech bývalého sovětského prostoru. Už tehdy se ale s obavami ozvala například Ukrajina. Společným rysem obou dvou konfliktů – moldavského a ukrajinského – je či byla snaha obou zemí začlenit se do NATO.^[14] Pozice moldavské vlády v této otázce je však v současné době nejasná.

Ruská státní a provládní média se často zaměřují na analýzy vývoje vztahů Ruska a Západu. Podle nich chce dekadentní Západ omezit nebo dokonce zlikvidovat vzrůstající ruskou hospodářskou a vojenskou sílu. Objevuje se v nich také tvrzení, že Spojené státy americké a Evropská unie zavinily vznik celého ukrajinského konfliktu. Ukrajinská vláda je podle nich fašistická a na východě vlastní země utlačuje a vraždí ruskojazyčné obyvatelstvo. Tuto rétoriku pak v Evropské unii přejímá část politického spektra a mnozí účastníci internetových diskusí.^[15]

Ruský prezident Vladimir Putin prohlásil v únoru 2015, že Ruské federaci nevyhovuje jednopolární svět v čele s USA, ve kterém je Rusku blokován hospodářský rozvoj.^[16]

Putin již v říjnu 2014 obvinil Spojené státy, že chtějí oživit politická schémata z dob první studené války.^[17]

Putinův poradce Sergej Markov uvedl, že Rusko brání své menšiny před rusofobií a rasismem vládnoucí elity na Západě, která podle něj zapříčinila mj. vznik ukrajinské krize. Na Ukrajině podle něj vládne ultranacionalistický, fašistický teror ukrajinské junty a Rusko musí trpící Rusy zachránit. Na územích, kde operují ruští vojáci, podle něj vládne demokracie a svoboda slova.^[18] Ruský prezident Vladimir Putin označil současnou ukrajinskou vládu za dědice Stepana Bandery a jeho bojovníků z Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Bandera je v Rusku vnímán jako kolaborant s nacistickým Německem. V lednu 2015 vysoce postavený ruský diplomat odsoudil pochod na počest 105. narozenin Stepana Bandery uspořádaný v centru Kyjeva.^[19]

Ruská propaganda cílí také na početné ruské menšiny v Pobaltí a Rusko jim podává pomocnou ruku. Markov měl podle televizní stanice ČT24 prohlásit, že Estonsko a Lotyšsko mají všechny důvody obávat se „ruské agrese“, protože tyto země podle něj uplatňují represivní přístup vůči ruské menšině. V Estonsku ruská menšina tvoří 25 procent obyvatel, v Lotyšsku 27 procent a na Litvě 5 procent. Podle švédské televize SVT, která rozhovor původně přinesla, záleží na tom, zda tuto „propagandu“ Rusové v Pobaltí přijmou.^[18] Příslušníci ruské menšiny v Lotyšsku a Estonsku jsou často v postavení občanů druhé kategorie bez základních občanských práv, tedy tzv. neobčanů. Jenom v Lotyšsku žije 300 000 neobčanů.^[20] Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.^[21]

V roce 2015 došlo na Ukrajině k sérii vražd a podivných sebevražd prorusky orientovaných novinářů, opozičních politiků a bývalých vysoce postavených členů Strany regionů prezidenta Janukovyče.^[22] Jednou z obětí byl například novinář a kritik současné ukrajinské vlády Oles Buzyna. Motiv těchto vražd nebyl úředně objasněn.^[23]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Foreign relations of Russia na anglické Wikipedii.

• Politický systém Ruska

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zahraniční politika Ruské federace na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.