Vodouš šedý

Jak číst taxoboxVodouš šedý
alternativní popis obrázku chybí
Vodouš šedý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodvodouš (Tringa)
Binomické jméno
Tringa nebularia
(Gunnerus, 1767)
Rozšíření vodouše šedého (světle zeleně – hnízdiště, světle modře – migrace, modře – zimoviště, fialově – zatoulanci (závislost na sezóně nejasná))
Rozšíření vodouše šedého (světle zeleně – hnízdiště, světle modře – migrace, modře – zimoviště, fialově – zatoulanci (závislost na sezóně nejasná))
Rozšíření vodouše šedého (světle zeleně – hnízdiště, světle modře – migrace, modře – zimoviště, fialově – zatoulanci (závislost na sezóně nejasná))
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vodouš šedý (Tringa nebularia) je velký druh slukovitého ptáka, který hnízdí v severní části Eurasie a na zimu táhne do Afriky, jižní Asie a Australasie. Vyskytuje se i v Česku, kde na jaře a na podzim protahuje. Jedná se o nenápadného ptáka šedých, hnědých a světlých barev s tmavým, mírně nahoru zahnutým zobákem. Jeho hlavní potravou jsou vodní bezobratlí, které vyzobává z bahna při okrajích vodních toků.

Systematika

Druh formálně popsal norský přírodovědec Johan Ernst Gunnerus v roce 1767. Jedná se o monotypický taxon.[2] Druhové jméno nebularia pochází z latinského nebula = „mlha“, což odkazuje k močálovitému habitatu vodouše, který často zakrývá mlha.[3]

Nejbližším příbuzným vodouše šedého je vodouš velký (Tringa melanoleuca) a vodouš tmavý (Tringa erythropus), kteří společně tvoří ucelený klad.[4]

Výskyt

Jedná se o plně tažný druh, který hnízdí v severní části Eurasie od severní Evropy (Skandinávie, severní Bělorusko) přes střední Rusko a severní Kazachstán až po Kamčatku. Zimuje v Africe, v jižní a jihovýchodní Asii a Australasii. Většina populací táhne přes pevninu, i když zrovna evropská populace, které zimuje většinou na jih od Sahary, táhne převážně podél pobřežních oblastí. Samice (občas nejdříve samci) opouští svá hnízdiště již někdy na přelomu června a července, a za 3−6 týdnů je následují samci a nedospělí jedinci. Do zimovišť v jižní Africe a Austrálii dolétají v srpnu a září, aby v březnu začali odlétat zpět na sever. Nehnízdící jedinci mohou zůstat na zimovištích po celý rok.[5] S postupem globálního oteplování bylo u vodouše šedého zaznamenáno, že se na jarní tah vydává dříve a ten podzimní zase později.[6] Migruje jednotlivě nebo v malých hejnech o cirka 20 jedincích.[5] Během tahu se typicky vyskytuje na vodních plochách jako jsou rybníky nebo mořské pobřeží.[7]

Skotská populace zimuje převážně v Irsku, ale i Walesu, Anglii a západní Francii.[8] Zatoulaní jedinci byli zaznamenáni mj. na Newfoundlandu, Islandu, Azorech, Novém Amsterdamu, Crozetech, Kerguelenech, Macquarie, Cambellových ostrových, Chathamských ostrovech, Novém Zélandu, Pribilovových nebo Faerských ostrovech.[9]

Výskyt v Česku

V Česku se lze se s vodoušem šedým nejčastěji setkat během jarního (duben až květen) či podzimního tahu (srpen až září).[10][11]

Popis

Porovnání svatebního (vlevo) a prostého šatu

Jedná se o velkého bahňáka s dlouhým krkem a nohama a dlouhým, postupně se zužujícím, velmi mírně nahoru zahnutým zobákem.[12] Délka těla je kolem 30−34 cm, rozpětí křídel 55−62 cm.[11] Zobák měří 47−61 mm, běhák 52−66 mm, ocas 70−83 mm.[9]

Dospělec v prostém šatu má světlou hlavu a krk, šíje a korunka jsou šedobílé. Spodní partie včetně hrdla a přední části krku jsou bílé. Svrchní strana křídel je šedá. Dospělec ve svatebním šatu má hlavu, krk a horní část hrudi výrazně tmavě hnědě kropenatou. Krovky jsou tmavě šedé s bílými lemy, ramenní perutě jsou černošedé a příměsí bílé.[9] V letu má světlavý ocas a kostřec, křídla působí tmavě, bílá barva vybíhá klínovitě do hřbetu. Nedospělý jedinec je shora tmavě šedohnědý s výraznými světle lemovanými pery, které až vypadají jako proužky, a má světle čárkovanou hruď.[13]

Ve středoevropských podmínkách může dojít k záměně hlavně s vodoušem rudonohým. Oproti němu je vodouš šedý větší a těžší. Zobák vodouše šedého je delší, u kořene širší a mírně zahnutý nahoru. Nohy jsou u vodouše šedého šedé nebo zelenavě šedé, zatímco u vodouše rudonohého červené.[11]

Biologie

Hlasový projev vodouše šedého

Volání vodouše šedého je silné, typicky trojslabičné tjev-tjev-tjev. Zatímco dospělci se takto projevují ve stejné tónině, nedospělí jedinci vydávají spíše trylek. Při vyplašení se ozývá silným vytrvalým kju! a v době hnízdění ze vzduchu chrastivým klu-ví clu-ví.[11]

Živí se převážně vodními bezobratlými živočichy včetně hmyzu, korýšů, červů nebo měkkýšů, avšak nepohrdne ani potěrem, pulci, žábami nebo malými rybkami. Kořist typicky sbírá v bahně, které propichuje svým dlouhým zobákem. V případě rychlé kořist jako jsou rybky za ní dokáže hbitě běžet, avšak hmyz může chytat i přímo za letu.[14] Může se krmit ve dne i v noci.[5]

Hnízdění

Vejce vodouše šedého

K hnízdění dochází typicky od konce dubna do června,[5] případně až do srpna.[9] Hnízdní stanoviště tvoří severské starší borové i jiné jehličnaté lesy nedaleko rašelinišť a vody.[11] V oblibě má hlavně mokřady či podobné vodní plochy s bahnitými břehy, kde lze nalézt dostatek potravy.[10] Jako první dolétají na hnízdiště samci. Po příletu samic následují námluvy, který zahrnuje nápadné lety nad vodními plochami. Běžně se stává, že páry z předchozího hnízdního období spolu znovu zahnízdí. Po spárování samice vybere místo ke kladení vajec, načež dochází ke kopulaci. Snůšku tvoří 3−4 vejce, která samice klade přímo na zem do mělkého důlku. Povrch vajec je jemný a lesklý, jejich podkladová barva je světle žlutohnědá až načervenalá, a na ní se nachází výrazné tmavé skvrny různých tvarů. Rozměr vajec bývá 51×35 mm. Inkubace trvá kolem 23−26 dnů.[14] Na inkubaci se podílejí oba partneři, avšak jeden z nich odlétá z hnízdiště na jih nedlouho po vyklubání mláděte.[5] Mláďata jsou vzletná ve věku 26−31 dní.[14]

Ohrožení a početnost

Jedná se o málo dotčený druh se stabilní populací. V roce 2015 se globální početnost odhadovala na cirka 0,44−1,5 milionu jedinců. Na Evropu přitom připadalo 197−405 tisíc dospělců. Za jednu z hlavních hrozeb druhu se považuje úbytek habitatu, zvláště ztráty a degradace močálů v oblasti Žlutého moře, kde dochází k intenzivní zástavbě.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2, 2023 [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 266. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ PEREIRA, Sérgio Luiz; BAKER, Allan J. Multiple Gene Evidence for Parallel Evolution and Retention of Ancestral Morphological States in the Shanks (Charadriiformes: Scolopacidae). The Condor. 2005-08-01, roč. 107, čís. 3, s. 514–526. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0010-5422. DOI 10.1093/condor/107.3.514. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f Tringa nebularia [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693220A86684205.en. (anglicky) 
  6. ↑ ANTHES, Nils. Long-distance migration timing of Tringa sandpipers adjusted to recent climate change. Bird Study. 2004-10, roč. 51, čís. 3, s. 203–211. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0006-3657. DOI 10.1080/00063650409461355. (anglicky) 
  7. ↑ ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Artia, 1980. S. 102. 
  8. ↑ SUMMERS, Ron; CHRISTIAN, Nick; ETHERIDGE, Brian. Scottish-breeding Greenshanks Tringa nebularia do not migrate far. Bird Study. 2020-01-02, roč. 67, čís. 1, s. 1–7. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0006-3657. DOI 10.1080/00063657.2020.1733488. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 146, 325-326. (anglicky) 
  10. ↑ a b JANNES, Hannu; ROBERTS, Owen. Ptáci našich vod a mokřadů. Frýdek-Místek: Alpress, 2016. ISBN 978-80-7466-973-6. S. 40. 
  11. ↑ a b c d e SVENSSON, Lars; GRANT, Peter J. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 146. 
  12. ↑ GEERING, Andrew; AGNEW, Lindsay; HARDING, Sandra. Shorebirds of Australia. Collingwood, Vic: CSIRO, 2007. ISBN 978-0-643-09226-6. S. 100–101. (anglicky) 
  13. ↑ SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 146–147. 
  14. ↑ a b c Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 214. (anglicky) 

Literatura

  • Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 214. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 

Externí odkazy