Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka, se narodil v rodině drožkáře Josefa Voňavky (1859-1904[3]) a matky Marie, rozené Martínkové, původem ze Smržova u Lomnice nad Lužnicí (1871-??). Starší bratr Josef se narodil roku 1886.[4]
Vyrůstal ve staroměstské části Na Františku, jeho otec zemřel, když mu byly tři roky.[5][p 1] Matka pracovala jako pradlena a později domovnice. Znovu se provdala za strojníka Josefa Hagelbauera (1876-??); rodina se přestěhovala na Nové Město.[6] Vztah Václava Řezáče s otčímem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby (Větrná setba, Černé světlo).[7] Za první světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina žila jen z příjmů matky - pradleny a domovnice.
Václav Řezáč maturoval v roce 1919 na reálce v Ječné ulici, poté absolvoval abiturientský kurs a v letech 1920-1940 pracoval na Státním úřadu statistickém.
Rodinný život
V roce 1920 se tehdejší Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou (1903-1997), která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan (1924-1977, hudební skladatel) a Tomáš (1935-1992, normalizační novinář).
První republika a Protektorát
V letech 1924-1926 žili manželé Řezáčovi v Řevnicích, předtím i potom v Praze. V roce 1932 se přestěhovali do své nové funkcionalistické vily v komplexu Na Babě.[8] Od dvacátých let přispíval Václav Řezáč z existenčních důvodů do českých periodik jako Lumír či Světozor.
Ve třicátých letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházeli v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin.[9] Kritika jeho knihy přijímala příznivě.[10]
V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“.[11]
V letech 1940-1945 byl redaktorem Lidových novin, kde vedl dětskou rubriku a přispíval fejetony.[7][12]
Po druhé světové válce
Od roku 1945 pracoval spolu s Janem Drdou jako redaktor v deníku Práce. Zveřejňoval zde též své reportáže z Kadaňska, kam později umístil děj svého románu Nástup.[7] Od září 1945 se stal jedním z dramaturgů barrandovské skupiny Karla Feixe, v letech 1948-1949 byl členem výrobní skupiny Řezáč-Fábera-Šmída. Podle jeho námětů a scénářů byla po válce natočena řada filmů, film Rozina sebranec byl natáčen již za války, dokončen po osvobození.[13]
V poválečném období představovali komunisté Jan Drda a Václav Řezáč jedny z hlavních opor režimu ve spisovatelských řadách; oba byli místopředsedy Syndikátu českých spisovatelů.[p 2] V květnu 1945 vedli tzv. revoluční výbor Syndikátu (nevolený), který vylučoval nejprve některé členy jeho výboru, později řadové členy. V únoru 1948 iniciovali obdobné vylučování téměř všech nekomunistických členů výboru. Podrobně se jejich činnosti věnoval ve své vzpomínkové knize spisovatel A. C. Nor.[14]
V začátcích literární dráhy (1921-1926) psal Václav Řezáč verše, některé byly uveřejněny časopisecky,[16] knižně je nevydal.
Ve třicátých letech tvoří významnou část tvorby Václava Řezáče literatura pro děti – Kluci, hurá za ním a Poplach v Kovářské uličce, obě díla ilustrovaná Josefem Čapkem. Vrcholné období tvorby spadá do válečných let, kdy napsal psychologické romány Černé světlo, Svědek a Rozhraní.
V poválečném období se věnoval především budovatelským románům ze současnosti o osidlování pohraničí po vysídlených Němcích. Zatímco v románu Nástup byl díky Řezáčovým schopnostem prvotní ideologický cíl ještě skryt, druhý díl Bitva již nese jasné rysy schematismu.[7]
Černé světlo (1940) – román, příběh touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, zároveň příběh intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti. Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky, a právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné – nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit.
Svědek (1943) – román jehož hlavní hrdina Kvis (latinskyquis – někdo) trpí pocitem méněcennosti a rozbíjí vztahy jiných.
Rozhraní (1944), román o tichém profesorovi, který píše knihu, jejíž hlavní hrdina je rozverný, a sám se změní ve stylu své vymyšlené postavy.
Čarovné dědictví (1946), kniha pro mládež s polopohádkovým symbolickým dějem,
Nástup (1951), román, jehož hlavní hrdina Jiří Bagár je vyslán roku 1945 do pohraničí (Kadaňsko), zde se dostává do střetu s nacistickými Němci. Je zde pak popsán jejich odsun a zavedení nového pořádku v kraji.
Bitva (1954), román volně navazující na Nástup. Odehrává se v létě 1947 a líčí boj mezi komunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Autor vycházel spíše z předem daných představ o osidlování než z faktů na místě poznaných.
Tváří v tvář (1956), povídky s tematikou odboje a Pražského povstání.
Píseň o věrnosti a zradě (1956), torzo románu, text připravený z autorovy pozůstalosti.
↑ Lidové noviny dětem. Lidové noviny. 31. 1. 1936, s. 5. Dostupné online.
↑ Nové knihy pro děti. Lidové noviny. 10. 12. 1933, s. 9. Dostupné online.
↑ Na okraj Almanachu české knihy 1942. Lidové noviny. 8. 2. 1943, s. 3. Dostupné online.
↑ např. Václav Řezáč: Tramvajový lístek. Lidové noviny. 11. 1. 1942, s. 3. Dostupné online.
↑ŠEFRANÁ, Věra Adina. Česká filmová dramaturgie pod dohledem ideologie 1945-1955. Olomouc, 2012. Dizertační práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Tomáš Hlobil.
↑[NOR, A. C. Život nebyl sen 1 a 2. Brno: Atlantis, 1994. ISBN80-7108-068-3. S. 577–578 a j..]
↑ Z činnost Svazu čs. spisovatelů. Literární noviny. 7/1952, s. 10. Dostupné online.
↑ Václav Voňavka: Děvčátku, Maminka. Lumír. 5/1922, s. 273. Dostupné online.
↑ Zrcadlo skrytých životů (recenze). Lidové noviny. 28. 12. 1942, s. 5. Dostupné online.
Literatura
OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, M-Ř. Praha: Academia, 2000. ISBN80-200-0708-3. Kapitola Václav Řezáč, s. 1389–1392.
PETERKA, Radek. Proměny románové poetiky Václava Řezáč. Praha, 2010 [cit. 2017-08-18]. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Pavel Janoušek. Dostupné online.