Nejprve se sójové boby důkladně propláchnou, poté se namočí a nechají se bobtnat. Až jsou sójové boby dostatečně nabobtnalé, i s vodou se umixují. Výsledkem by měla být kaše co nejjemnější konzistence. Následuje vaření při teplotě větší než 100 °C. Pasírováním vznikne sójový nápoj (surovina pro výrobu tofu), který je potřeba ještě pomocí síranu vápenatého vysrážet. Vysrážený sójový nápoj se zatíží, aby vytekla přebytečná voda. Výsledkem je tofu natural.
[1]
Původ a rozšíření
Tofu pochází z Číny, kde se začalo vyrábět ve druhém století před naším letopočtem. V sedmém století se jeho znalost rozšířila i do Japonska. V obou těchto zemích, stejně tak jako ve Vietnamu, Koreji a Thajsku patří dodnes k tradičním jídlům.
V západních zemích bylo tofu takřka neznámé až do poloviny 20. století, ale s rostoucím zájmem o vegetariánství a zdravou stravu se i zde začalo masivně rozšiřovat. Dnes lze tofu koupit nejen v obchodech se zdravou výživou, ale i v mnoha hypermarketech a supermarketech.
Využití
V asijské kuchyni se tofu využívá ve slaných i sladkých jídlech a je ceněno především pro svou schopnost přejmout chuť ostatních použitých přísad. V Evropě a Americe je tofu spojeno především s vegetariánstvím a veganstvím, jelikož jej díky vysokému obsahu bílkovin lze použít jako náhražku masa.
Tofu se většinou prodává v těchto podobách:
„tvrdé tofu“ (木綿豆腐, momendófu Japonsky, dosl. bavlněné tofu), které vzhledem připomíná sýr
„měkké tofu“ (絹漉し豆腐, kinugoši tófu Japonsky, dosl. hedvábím cezené tofu), které vzhledem připomíná pudink
Tvrdší varianta se většinou používá v jídlech, která mají mít tvar, například v tzv. „číně“, či jídlech připomínajících maso. Měkké tofu se používá v dezertech, polévkách, či omáčkách.
Tofu lze různými způsoby ochucovat a přidávat do něj rozmanité přísady, např. zeleninu, mořské řasy či bylinky; na trhu existuje též tofu uzené, marinované apod. Výrobci zdravé výživy dodávají další výrobky či polotovary odvozené z tofu nebo vyrobené obdobnou technologií, jako jsou karbanátky, pomazánky, či salámy.
.JPG)
