Po návratu do vlasti, kde sklidil kupu výčitek, se přidal k nové kruciátě, která se mu stala osudnou.[2] Adéla se po manželově smrti věnovala správě panství a výchově svých dětí. Prvorozeného Viléma kvůli postižení nechala zbavit dědických práv a dědicem kontinentálních panství se stal Theobald,[3] od roku 1103 vychovávaný bezdětným strýcem Hugem, jehož se měl stát dědicem.
Roku 1107 byl mladý hrabě pasován na rytíře[4] a o rok později se začal bouřit proti Kapetovcům v tzv. Vzpouře mladých baronů. Stal se spojencem anglického krále Jindřicha Beauclerca.[5] Roku 1112 se podílel na porážce Ludvíka VI. u Toury.[6] Po tragickém utopení prince Viléma roku 1120 se stal mužem, jenž měl nejblíže k anglickému trůnu.
Ludvík VI. poráží Theobaldovy muže (středověká iluminace)
Roku 1124 Ludvík VI. shromáždil pod korouhví ze Saint-Denis veliké vojsko na obranu Francie před invazí Jindřicha Beauclerca a jeho spojence a zetě německého císaře Jindřicha V.[7]
„
…takové množství jezdců a opěšalých, že to vypadalo, jako by kobylky před očima pokryly povrch země…
Oddíly dorazily téměř od všech vazalů severní Francie a mezi obránci království byl i přes vlastní probíhající spor s králem také Theobald[9] s jezdci a jeho strýc Hugo ze Champagne.[10] Armáda se sešla u Remeše a z plánované invaze sešlo.[9]
Ludvík Tlustý hovoří s Theobaldem (středověká iluminace)
O rok později hrabě Hugo, čerstvý příslušník templářského řádu[11] převedl na Theobalda, jako svého synovce hrabství Champagne[12] a odešel do Svaté země. Theobald se tak díky držení dvou hrabství stal nejmocnějším z kapetovských leníků. V říjnu 1127 věnoval templářům majetek v Barbonne.[13] V lednu 1129 se zúčastnil koncilu v Troyes, kde byl templářský řád oficiálně uznán.[14] V letech 1132–1133 stále bojoval s Ludvíkem VI.[15], před královou smrtí se však oba protivníci smířili.[16]
Roku 1135 během války se svým zetěm Geoffreyem z Anjou zemřel Jindřich Beauclerc a na anglický trůn mohl vznést nárok jako nejstarší synovec i Theobald. Nenadálé situace však využil jeho bratr Štěpán a jeho kandidaturu podpořil i francouzský král.[17]
Spor s Ludvíkem VII.
Vztah s mladým francouzským králem Ludvíkem VII. se zhoršil kvůli obsazení arcibiskupského místa v Bourges.[4] Poté králův senešal Rudolf z Vermandois zapudil svou ženu Eleonoru, Theobaldovu sestru,[18] a došlo k dalšímu sporu s králem, protože nová Rudolfova žena Petronila byla jeho švagrovou.
Ludvík VII. (dobová iluminace)
„
Zvěst o křivé přísaze se rozšířila po celém kraji a přičiněním Thibauda ze Champagne se dostala až k papežskému dvoru. Raoulem zapuzená manželka byla jeho neteří a on tu pohanu nemohl snést…
Hrabě hájil rodinný majetek i čest a u papežského dvora žádal spravedlnost. Spor trval šest let a zapletl se do něj i Bernard z Clairvaux, který bránil svého dobrodince hraběte Theobalda.[20] Papežský legát na koncilu v Lagny prohlásil první manželství Rudolfa z Vermandois za stále platné a nad novomanžely vyhlásil interdikt.[20] Tři křivopřísežní biskupové byli suspendováni.[21] Ludvík VII. pod záminkou prosazení nároku Huga, neuznaného syna Huga ze Champagne,[4] vojensky udeřil na Champagne a při dobývání Vitry-sur-Marne uhořelo v místním kostele přes tisíc lidí, kteří tam hledali úkryt. Krále otřeseného svatokrádeží poté k rozumu přivedl opat Suger a Bernard z Clairvaux.[17] Roku 1143 uzavřeli ve Vitry oba protivníci mír,[20] ale hrabě se vzápětí spojil s flanderským hrabětem.[22]
Roku 1148 v Remeši došlo ke konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem. Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, jehož duše jí byla uloupena, nechce.[23] Po svědectví druhé strany bylo manželství rozvedeno a pak vyšlo najevo, že Rudolf z Vermandois vyjádření své bývalé ženy již předem „zaplatil“ vrácením jejího věna Theobaldovi z Blois, což pobouřilo všechny přítomné.[23]
Byl velkým přítelem Bernarda z Clairvaux. Zemřel v lednu 1152 a byl pohřben pod porfyrovým náhrobkem v klášterním kostele Lagny-sur-Marne. Champagne zdědil syn Jindřich, Blois syn Theobald a Sancerre Štěpán.[27]
↑ abcd www.lamop.univ-paris1.fr. lamop.univ-paris1.fr [online]. [cit. 2010-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-20.
↑EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN80-7203-465-0. S. 121. Dále jen kolektiv.
↑DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu. České Budějovice: Garamond, 2003. 238 s. ISBN80-86379-44-2. S. 162. Dále jen Duby.
