Syrská revoluce
Sultán al-Atraš, vůdce povstalců, v roce 1926
Trvání	červenec 1925–červen 1927
Místo	Francouzský mandát Sýrie a Libanonu
Výsledek	Francouzské vítězství
Strany
Třetí Francouzská republika Syrští povstalci
Velitelé
Maurice Sarrail Maurice Gamelin Henri Gouraud Fauzí al-Kaukdží Salah al-Din al-Bitar Sultán al-Atraš
Síla
746 000 osob[1] 25 000 bojovníků[1]
Ztráty
5 000 zabito[1] 5 000 povstalců zabito[1] 100 000 osob ztratilo domov
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Syrská revoluce (arabsky: الثورة السورية الكبرى‎) nebo Velké syrské povstání či také Velká drúzská vzpoura bylo povstání v Sýrii a Libanonu během francouzské správy této oblasti. Zároveň to byla nejdelší a největší vzpoura v koloniích na Středním východě mezi světovými válkami.^[2] Vzpoura vypukla s cílem odstranit francouzský vliv v této oblasti, který trval od roku 1920.^[3] Ten byl způsoben Společností národů, která v poválečných letech předala blízkovýchodní území pod francouzskou správu. Revoluce skončila neúspěchem kvůli nejednotnosti povstalců. Jednalo se totiž o společnou iniciativu nejen Drúzů, ale i sunnitů a křesťanů.^[4] Společná vzpoura byla ale Francouzi potlačena.

Během první světové války se Osmanská říše přidala na stranu Rakouska a Německého císařství a proto se po porážce Centrálních mocností státy Dohody domluvily na rozdělení vlivu na území bývalé Osmanské říše. Svá ujednání Británie s Francií stvrdily roku 1916 Sykesovou–Picotovou dohodou a později ještě Sèvreskou smlouvou v roce 1920. Dohoda obou států zněla ve smyslu, že severní část (část dnešního Turecka, dnešní Libanon a dnešní Sýrii) Osmanské říše převezme do své sféry vlivu Francie a jihovýchodní část (dnešní Izrael, Jordánsko, Irák, část dnešní Saúdské Arábie a několik emirátů Spojených arabských emirátů) převezme do své sféry vlivu Velká Británie.^[5] Francie tato území převzala pod svou správu roku 1920. Vznik revoluce v Libanonu zapříčinilo to, že generál Sarrail jmenoval roku 1923 francouzským guvernérem v Libanonu kapitána Gabriela Carbilleta.^[1] Tím byla porušena libanonská autonomie z roku 1921, kdy se Francouzi s Libanonci dohodli na volbě tamějšího guvernéra z libanonských řad. Když pak tento nový guvernér začal stíhat drúzské vůdce v Damašku, revoluce se rozhořela.^[6]

V době vypuknutí revoluce byly počty francouzských vojsk velice malé – skoro 14 400 mužů a důstojníků a něco málo přes 5 900 syrských pomocných sil. Oproti roku 1920, kdy bylo v Sýrii umístěno 70 000 vojáků, je tedy vidět velice znatelný pokles.^[3]

Dne 23. srpna 1925 vyhlásil sultán al-Atraš oficiálně revoluci vůči Francii. Díky tomu, že se již dlouhý čas ozývalo z různých koutů Sýrie od různých etnik volání po odstranění nadvlády cizí země, se vzpoura brzy rozšířila po celé Sýrii a byla vedena tehdy velice významnými osobami, jako byli Hasan Al-Kharrat, Nasib al-Bakri, Abdul Rahman ash-Shahbandar či Fauzí al-Kaukdží.

Boje začaly bitvou u al-Kafru 21. července 1925, další boje probíhaly u al-Mazraa, Salkhadu a u Suvajdy. Povstalci sice zpočátku vítězili, ale později Francie vyslala do Sýrie a Libanonu tisícovky vojáků z Maroka a z Senegalu byli vysláni Senegalští střelci (Tirailleurs sénégalais).^[7] Tyto nové síly byly oproti rebelům daleko moderněji vybaveny. Příjezd nových jednotek zároveň obrátil průběh války a Francouzům se podařilo dobýt mnoho měst. Přesto však válka neskončila, odpor povstalců trval až do jara 1927. Povstalci byli poraženi a vůdcové revoluce v čele se sultánem al-Atrašem byli odsouzeni k trestu smrti. Podařilo se jim ale utéct do Transjordánského emirátu (dnešní Jordánsko) a později přešli do Hidžázu (dnešní Saúdská Arábie).^[8]

Ačkoliv byli někteří z povstalců potrestáni na životě a vůdčí postavy povstání byly v exilu, byla v březnu 1928 vyhlášena v Sýrii všeobecná amnestie, která se týkala všech uvězněných rebelů. Toto nařízení ale obsahovalo dodatek o tom, že vůdčí osoby revoluce by se do Sýrie vrátit neměly. Toto nařízení se týkalo například al-Atraše či Abd al-Rahman Shahbandara. Navrátit se mohli až po deseti letech, v květnu 1937, po podepsání Francouzsko-syrské smlouvy o nezávislosti a byli vřele uvítáni.^[9] Amnestie se například týkala Jamila Mardama Beye, zakladatele opoziční strany Al-Fatat.^[10]

Potlačení revoluce mělo velice negativní dopad na Sýrii. Více než 6 000 povstalců přišlo o život a 100 000 osob přišlo o své domovy. Dvouletá válka zdevastovala Sýrii a město Hamá bylo velice zpustošeno. Francouzský generál Sarrail navíc nařídil dvoudenní^[7] ostřelování Damašku^[11], který byl také zdevastován. Citelné škody utrpěla také ostatní města a tamější farmy. Zemědělství a obchod dočasně ustaly. Na svou nezávislost si Syřané museli počkat až do roku 1946.^[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Great Syrian Revolt na anglické Wikipedii.

• ATIYEH, George. Arab Civilization. New York: State University of New York Press, 1988. 380 s. ISBN 978-08-870-6699-3. (anglicky) 
• ATRASH, Sultan. Sultan Pasha Al-Atrash and the Great Syrian Revolt. Londýn: Druze Heritage Foundation, 2008. 728 s. ISBN 978-190-48-5015-1. (anglicky) 
• BARR, James. A Line in the Sand. New York: W. W. Norton & Company, 2012. 464 s. Dostupné online. ISBN 978-03-930-7065-1. (anglicky) 
• COMMINS, David. Historical Dictionary of Syria. New York: Scarecrow Press, 2004. 376 s. Dostupné online. ISBN 978-08-108-4934-1. (anglicky) 
• KAHANA, Ephraim. The A to Z of Middle Eastern Intelligence. New York: Scarecrow Press, 2009. 406 s. ISBN 978-08-108-7157-1. (anglicky) 
• MOUBAYED, Sami. Steel and Silk. Seward: Cune, 2005. 624 s. ISBN 978-18-859-4240-1. (anglicky) 
• PROVENCE, Michael. The Great Syrian Revolt and the Rise of Arab Nationalism. Austin: University of Texas Press, 2005. 223 s. Dostupné online. ISBN 978-02-927-0680-4. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Syrská revoluce na Wikimedia Commons
• Stránka s fotkami z revoluce Archivováno 24. 5. 2013 na Wayback Machine.