Vojenství čínské říše Sung bylo významným faktorem státní moci. Síla armády vzrostla z necelých 400 tisíc mužů v počátcích sungské říše na více než milión, po vítězných taženích během sjednocování Číny v 10. století efektivnost armády přes značný početní stav klesla a ve 20. letech 11. století sungský stát ztratil severní Čínu, kterou dobyla říše Ťin. V následných reformách se zrodila úspěšnější armáda, která s pomocí silného loďstva a nových technologií, zejména střelného prachu, ubránila jižní Čínu před ťinskými útoky. Ve válce s mongolskou říší vedené v letech 1235–1279 sungská armáda podlehla a Čína byla dobyta Mongoly.

V sungské říši byl pro muže bez formálního vzdělání vstup do armády nejrychlejší cestou k moci a do vyšších vrstev společnosti.^[1] Měl-li muž za sebou úspěšnou kariéru v armádě a mohl-li se pochlubit vítězstvími v bitvách, měl jistou cestu k úspěchu v politice.^[1] Vzdělaní úředníci vybíraní prostřednictvím úřednických zkoušek přišli většinou z prominentních rodin a mohli se při kariérním postupu a získávání společenského postavení spolehnout na rodové příbuzenské sítě. Řada sungských důstojníků neměla tuto výhodu a jejich postavení ve společnosti záviselo na pozici ve vojenské hierarchii a vojenské síle jejich jednotek.^[1] Mnoho dvorských eunuchů, jako Tchung Kuan (1054–1126), se ochotně přihlásilo mezi důstojníky centrální armády, protože to byl způsob posílení postavení u dvora.^[2]

Obyčejní vojáci byli verbováni nebo odváděni z venkova, mezi vojáky byli zařazováni také zajatí bandité a žoldáci.^[3] Vojáci neměli oficiální status v konfuciánské hierarchii, protože nepatřili do jednoho z čtyř povolání; učení úředníci jen neochotně uznávali hodnotu těch, jejichž život se točil kolem necivilizovaných praktik wu (násilí).^[3] I když vojenské zkoušky, hodnosti a místa byla paralelní k civilním, vzdělaní úředníci a džentry přesto vnímali vojenský život jako něco podřadného a nekultivovaného.^[4] Přes toto pohrdání a váhu morálních argumentů proti násilí, úředníci často veleli armádám a ovládali vojenskou sílu.^[3] Přesto úředníci nebyli na vrcholu vojenské nebo dokonce civilní moci; na vrcholu společnosti stál císař.^[5] Císařovo používání násilí bylo viděno jako nezbytné při snaze udržet na uzdě rebelující elementy společnosti a ovládnout násilné a nekultivované národy vnitřní Asie, kteří by pak měli být podrobeni a transformováni nadřazeným principem wen, čínskou kulturou a civilizací.^[6]

Roku 960, při vzniku státu, měla sungská armáda 378 000 evidovaných vojáků.^[7] Počátkem 11. století její velikost vzrostla na 900 000 mužů; růst pokračoval zvýšením na milión do roku 1022, a více než 1 250 000 do roku 1041.^[8][7][9] Vydržování armády této velikosti spotřebovalo tři čtvrtiny celkového ročního příjmu státu.^[9] Ve snaze o snížení vojenských výdajů roku 1069 kancléř Wang An-š' zavedl místní milice jako podpůrné jednotky.^[8] Roku 1073 Wang An-š' založil nový úřad ústřední státní správy nazvaný Úřad pro zbraně, který dohlížel na manufaktury vyrábějící zbraně a zodpovídal za kontrolu jejich kvality.^[10]

Navzdory velikosti armády a prospěšným reformám byli vysoce postavení velitelé sungských ozbrojených sil rozsáhle zkorumpovaní. Na počátku 12. století sungští generálové disponovali finančními prostředky určovanými podle jejich hlášení o velikosti podřízených jednotek; namísto použití ve prospěch vojska využívali obdržené finanční prostředky pro své osobní potřeby.^[11] Vojáci stálé armády kvůli tomu dostávali velmi malé platy a navíc byli nuceni k podřadné práci.^[12] Učení úředníci ve vládě obvykle věnovali jen malou pozornost neutěšené situaci vojáků a dokonce i požadavkům důstojníků, protože oboje viděli jako součást nižších vrstev společnosti.^[13] Americký historik Fairbank výsledek zhodnotil slovy: „civilní nadvláda proměnila armádu v nedílnou součást státní správy, avšak stát činila vojensky slabým“.^[14]

Korupce vrchního velení a neefektivnost armády vyšla najevo, jakmile se sungská říše pokusila v alianci s džürčenskou říší Ťin dobýt kitanskou říši Liao. Zatímco Džürčeni úspěšně povstali proti svým kitanským pánům, sungské pokusy o útok na Kitany z jihu dopadly špatně a Liao naopak do roku 1125 pohltila říše Ťin. Džürčeni pozorovali slabost sungské armády a po likvidaci kitanského odporu využili příležitost, ukončili spojenectví a napadli říši Sung. Do roku 1127 džürčenská armáda dobyla sungské hlavní město Pien-ťing (dnešní Kchaj-feng) a zabrala severní Čínu, zatímco zbytky sungského dvora a vlády uprchly na jih do Lin-anu (dnes Chang-čou). Porážka, ztráta severní části říše a ústup na jih byly rozhodující ranou pro sungské vojenské elity, dosud úzce spjaté s politickou strukturu. Po roce 1127 se odcizily císařům a vládě.^[15]

Ztráta severní Číny přiměla sungskou vládu k drastickým a trvalým vojenským reformám. Císař Kao-cung, zoufale se snažící doplnit zdecimovanou centrální armádu, povolával muže z celé země.^[16] To se dělo i dříve, ale ne v takovém rozsahu. Nejzkušenější vojáci se stali císařskými gardisty, zatímco jednotky centrální armády byly složeny z vojáků ze všech regionů a společenských vrstev.^[16] Říše Jižní Song nakonec obnovila svou vojenskou sílu pod vedením loajálních a vychvalovaných velitelů, jako byl Jüe Fej (1103–1142), který úspěšně bránil hranici na řece Chuaj. Nakonec roku 1141 Sungové podepsali s říší Ťin mírovou smlouvu.^[11]

Roku 1131 čínský spisovatel Čang I poukázal na důležitost námořnictva v boji s ťinskou invazí; napsal, že Čína musí považovat moře a řeky za své Velké zdi a má používat válečné lodě jako největší strážní věže.^[17] Ačkoli historie čínského námořnictva sahá až do období jar a podzimů (722–481 př. n. l.),^[18] první stálé čínské námořní síly založili Jižní Sungové roku 1132.^[17] Džürčeni zahájili invazi proti Jižním Sungům podél řeky Jang-c', která roku 1161 vyústila do dvou klíčových sungských vítězství v bitvách u Cchaj-š’ a u Tchang-tao. Ťinské námořnictvo bylo poraženo sungským stálým námořnictvem, které využívalo trebuchety vrhající na nepřítele bomby plněné střelným prachem.^[19][20]

V sungské armádě byla pěchota organizována do čet po 50 mužích, dvě čety tvořily rotu, vyšší jednotkou byl prapor s 500 muži.^[10][21] V období Severní Sung byla polovina z miliónové armády umístěna v Pien-ťingu a okolí.^[21] Ostatní vojáci byli rozptýleni podél hranic a u velkých měst, přičemž době míru zajišťovali místní bezpečnost.^[21] Ačkoli se v armádě hojně vyskytovala korupce a civilní úředníci ji vesměs ignorovali, přesto byla významným zdrojem síly říše. Během sungské éry byly vojenský výcvik i taktika a strategie studovány jako věda; elitní vojáci měli přiděleny různé úkoly v závislosti na jejich dovednostech v ovládání zbraní a fyzických schopnostech.^[22] Ve výcviku byli vojáci a důstojníci připravování k následování pokynů velení – vlajkové signály vyzývaly k útoku, zvony a bubny ohlašovaly ústup.^[10]

Sungští kušníci byli soustředěni v samostatných oddílech oddělených od běžné pěchoty na rozdíl od pěchoty, podle pojednání Wu-ťing cung-jao z roku 1044 bylo masové použití kuší nejúčinnější zbraní proti jezdectvu severních kočovníků.^[10] Elitní střelci z kuší byli ceněni jako dálkoví odstřelovači; například v bitvě u Šan-čou roku 1004 takový střelec zastřelil Siao Tcha-lina, generála armády říše Liao.^[10] Kuše byly masově vyráběny ve státních zbrojovkách, přičemž se jejich konstrukce s časem zdokonalovala, například od roku 1068 použití dřeva morušovníků a mosazi přineslo zbraně schopné prorazit strom na 140 kroků.^[23]

Sungská jízda používala řadu různých zbraní, včetně halaparten, mečů, luků, a ohnivých kopí, využívajících střelný prach k chrlení ohně a šrapnelů.^[24] V rámci příprav na válku vládní zbrojnice vyráběly zbraně v obrovských množstvích, každý rok produkovaly desítky milionů šipek a desítky tisíc dílů zbrojí.^[9] Je známo šestnáct druhů katapultů sungského období, navržených v mnoha různým velikostech a vyžadujících obsluhu od desítek do několika set mužů.^[7]

Na rozdíl od řady jiných čínských států, říše Sung nekoncipovala svou vojenskou infrastrukturu a organizaci podle vzoru severních kočovných armád, jako byli dřívější Sien-pejové nebo pozdější Mongolové.^[12] Pouze dvakrát byly v sungské armádě použity nečínské jezdecké jednotky: v počátcích říše při tažení císaře Tchaj-cu a později ve 13. století mongolští přeběhlíci, kteří přešli na sungskou stranu.^[24] Říše Kitanů a Tangutů kontrolovaly většinu z pastvin a stepí na severu, Sungové měli proto nedostatek koní vhodných pro jezdectvo.^[22] Ke zmírnění tohoto nedostatku, státníci jako Wang An-š' prosazovali těsnější vazby s Tibetem; výměna čaje za koně s Tibeťany pokračovala i v pozdějších staletích za říše Ming.^[25][26]

Nicméně, Sungové založili velké námořnictvo: v 10. století, ve válce za sjednocení Číny, a pak stálé námořnictvo ve 12. století. Mnoho ze sungských válečných lodí byly kolesové; některé sungské válečné koráby mohly nést až 1000 vojáků.^[27] Významným pokrokem sungské éry bylo vyzbrojení námořních lodí zbraněmi využívajícími střelný prach.^[28] Použití obrovských pontonových mostů bylo nezbytné k vítězství minimálně při jedné příležitosti – dobývání [říše Jižní Tchang] roku 974. Tehdy Sungové postavili velký pontonový most přes Jang-c’-ťiang; zatímco vojáci útočili, pontonový most sloužil jako dopravní prostředek pro posily a zásoby přepravované na druhý břeh řeky.^[28]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Society of the Song Dynasty na anglické Wikipedii.

• ANDERSON, James A. Treacherous Factions': Shifting Frontier Alliances in the Breakdown of Sino-Vietnamese Relations on the Eve of the 1075 Border War. In: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 191–226. (anglicky)
• BROSE, Michael C. People in the Middle: Uyghurs in the Northwest Frontier Zone. In: WYATT, Don J. Battlefronts Real and Imagined: War, Border, and Identity in the Chinese Middle Period. New York: Palgrave MacMillan, 2008. ISBN 978-1-4039-6084-9. S. 253–289. (anglicky)
• GRAFF, David Andrew; HIGHAM, Robin. A Military History of China. Boulder: Westview Press, 2002. 328 s. Dostupné online. ISBN 0813339901, ISBN 9780813339900. (anglicky) 
• LORGE, Peter. War, Politics and Society in Early Modern China, 900–1795. 1. vyd. New York: Routledge, 2005. 200 s. Dostupné online. ISBN 041531691X, ISBN 9780415316910. (anglicky) 
• PEERS, C.J. Soldiers of the Dragon: Chinese Armies 1500 BC-AD 1840. Oxford: Osprey Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 1846030986, ISBN 9781846030987. S. 130. (anglicky) [Dále jen Peers]. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sungské vojenství na Wikimedia Commons
• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2012-09-05]. Kapitola Chinese History - Song Dynasty 宋 (960-1279) : event history. Dostupné online. (anglicky)