Procenta HDP na sociální výdaje ve státech OECD, 2013 Je zde použita šablona {{Col-begin}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
>30%
25–30%
20–25%
0–20%
Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění blahobytu, přesněji podmínek slušného žití pro své občany. Lze ho definovat jako stát, který garantuje svým občanům sociální práva[1].
Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu.
Pojem sociální stát nemá jasné vymezení. V úzkém slova smyslu termín odkazuje k rozsahu zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb (často omezených na zdraví, vzdělání, bydlení, zajištění příjmu a pečovatelské služby). Šířeji (a stále častěji) je termín sociální stát používán k definici
Briggs: „Sociální stát je stát, ve kterém je demokraticky organizovaná moc (prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí) užita k:
zajištění základního příjmu pro každého jedince a jeho rodinu;
zmírnění nebo překonání sociálních rizik v důsledku možných sociálních událostí s cílem zajistit přiměřenou sociální úroveň, bezpečí a suverenitu jedince;
Martin Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“
Liberální definice: „Sociální stát změkčuje rizika moderního života, realizuje opatření k zajištění bezpečnosti všech občanů, zvyšuje rovnost příležitostí, a tím tlumí třídní konflikt a podporuje sociální spravedlnost“
Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho.“
Česká terminologie
O vhodném českém termínu nepanuje shoda. Sousloví sociální stát má pro některé pejorativní zabarvení, užívají se tedy i alternativní označení, jako např. stát blahobytu, stát veřejných sociálních služeb, asistenční stát. Žádný z nich se ale všeobecně neujal. Ojediněle se objevují i termíny stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv či sociální kapitalismus ad. Občas dochází i k používání anglického termínu welfare state i v českých textech.
Vznik sociálního státu však bývá datován až do 40. let20. století. Termín welfare state použil ve své zprávě z roku 1942William H. Beveridge k označení svého modelu univerzálního minimálního sociálního zabezpečení. Rozšíření sociálního státu nastává spolu s rozsáhlými sociálními reformami po druhé světové válce, 50. a 60. léta jsou pak tradičně označována za zlatou éru sociálního státu. Západní země zaznamenávaly hospodářský růst, plná zaměstnanost umožňovala rozšiřování sociálních služeb a dávek. V 70. letech přichází s ropnou krizí i krize sociálního státu. Objevují se nové výzvy, kterým musí státy čelit. Mění se struktura pracovního trhu, rodinné uspořádání, objevují se nová témata, jako jsou ochrana životního prostředí a rovné příležitosti pro muže a ženy a lidi různých ras, i nové fenomény jako stárnutí populace a globalizace. Období od konce 70. let bývá označována jako éra uskromnění, v němž vlády zápasily a zápasí s pomalým ekonomickým růstem, narůstající nezaměstnaností, rozpočtovými deficity a rostoucím zatěžováním rozpočtu penzijním a zdravotnickým systémem v důsledku stárnutí populace.
Dle švédskéhosociologaWaltra Korpiho je vznik a vývoj sociálního státu mnohem více určován politickými událostmi. Pro rozvoj sociálního státu je zásadní mobilizace levicovýchpolitických stran a odborů. Na jejím úspěchu, nikoli na stupni industrializace, závisí rozsah sociálního státu.
Vladimír Rys[6]
dělí faktory ovlivňující vznik sociálního státu na:
vnitřní: demografické faktory, ekonomické faktory, sociální struktura, politický vliv nátlakových skupin, vývoj institucí, sociálně-psychologické faktory
Richard H. Titmuss rozlišil na konci 70. let tři typy sociálního státu: reziduální, institucionální a pracovně výkonový.
Reziduální sociální stát vychází z liberálních myšlenek. Jádrem koncepce je předpoklad, že potřeby lidí jsou primárně uspokojovány rodinou a trhem. Sociální pomoc přichází na řadu až ve chvíli, kdy tyto dvě instituce přestanou normálně fungovat (rodinná krize, ekonomická krize apod.) Reziduální koncepce odpovídá "tradiční americké ideologii individuální odpovědnosti" a byla velmi populární před velkou krizí v USA[7]
Institucionální sociální stát je charakterizován centrálně organizovaným systémem sociálních služeb, které mají zajišťovat standardní životní potřeby jedinců a skupin. Takový sociální stát má integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti a předcházet sociálním událostem. Sociální pomoc je zde vnímána jako "normální, akceptovatelná a oprávněná funkce moderní průmyslové společnosti", za touto koncepcí stojí přesvědčení, že "je správné pomáhat lidem v seberealizaci“.[7].
Pracovně–výkonnostní sociální stát zajišťuje uspokojování potřeb svých občanů na meritokratickém principu, odvíjí se od začlenění do pracovních struktur a výsledků a produktivity práce.
Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva.
Kritika zprava přichází z řad liberálních (Friedrich Hayek, Milton Friedman, Robert Nozick) a konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu.
Naopak marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání.
Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem společností.
Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu:
krize nákladů
sociální stát je příliš drahý
krize efektivity
aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně
krize legitimity
sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti
I zastánci sociálního státu se shodují na tom, že sociální stát je třeba transformovat, aby odpovídal současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky.
Pozitivní stránky sociálního státu
Sociální stát je v řadě svých funkcí a aktivit nenahraditelný. Jeho pozitiva spočívají v:
zaměstnává velký počet pracovníků a přispívá tak k vyrovnané zaměstnanosti
zajišťuje přípravu na povolání a univerzální zdravotní péči a umožňuje tak reprodukci pracovních sil
↑KREBS, Vojtěch, et al. Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia, 1997. ISBN80-85963-33-7.
↑PIERSON, Christopher. Beyond the Welfare State? The New Political Economy of Welfare. [s.l.]: Cambridge Polity Press, 1991. ISBN0-7456-0466-8.
↑GOODIN, Robert E., et al. The Real World of Welfare Capitalism. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. Dostupné online. ISBN0-521-59639-4.
↑POTŮČEK, Martin. Sociální politika. Praha: SLON, 1995. ISBN80-85850-01-X.
↑MUNKOVÁ, Gabriela, et al. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum, 2004. ISBN80-246-0780-8. Kapitola Teorie a praxe srovnávacích studií v oblasti sociálního zabezpečení.
DUBEN Rostislav: Stát blahobytu. Praha: Vysoká škola ekonomická. 1994. ISBN80-7079-016-4.
ESPING-ANDERSEN, Gøsta: The Three Worlds of Welfare Capitalism. New Jersey: Princeton University Press. 1990. ISBN0-691-02857-5.
FLORA, Peter, Arnold J. HEIDHEIMER (eds.): The Development of Welfare States in Europe and America. New Brunswick: Transaction Books. 1983. ISBN0-7456-2253-4.
GOODIN, Robert E., Bruce HEADEY, Ruud MUFFELS, Henk-Jan DIRVEN: The Real World of Welfare Capitalism. Cambridge: Cambridge University Press. 1999. ISBN0-521-59639-4.
KORPI, Walter: The Democratc Class Struggle. London: Routledge and Kegan Paul. 1983.
KREBS V., J. DURDISOVÁ, O. POLÁKOVÁ, J. ŽIŽKOVÁ: Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia. 1997. ISBN80-85963-33-7
MARSHALL, T. H. : Citizenship and Social Class and Other Essays. Cambridge University Press. 1950. Chapter: Citizenship and Social Class.
MUNKOVÁ Gabriela: Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum. 2004. ISBN80-246-0780-8. Kapitola II. – Modely sociálního státu.
MUSIL Libor (ed.): Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk. 1996.
MYLES John, Jill QUADAGNO: Political Theories of the Welfare State. Social Service Review (March 2002). The University of Chicago. 2002. ISSN0037-7961
PIERSON, Christopher: Beyond the Welfare State? The New Political Economy of Welfare. Cambridge Polity Press. 1991. ISBN0-7456-0466-8
POTŮČEK, Martin: Sociální politika. Praha: SLON. 1995. ISBN80-85850-01-X
RÁKOSNÍK, Jakub: Sovětizace sociálního státu. Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945-1960. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. ISBN978-80-7308-303-8
TITMUSS Richard M.: The Philosophy of welfare: selected writings of Richard M. Titmuss. Editor Brian Abel-Smith and Kay Titmuss. London: Allen a Unwin. 1987.
VEČEŘA, Miloš: Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha: SLON. 1993.
ŽIŽKOVÁ, J. a kol.: Úvod do studia sociální politiky. Praha: VŠE. 1995.