O raných dobách rodu se příliš neví. Jeho členové zpočátku žili na tvrzi ve Smiřicích. Rod založil v období husitských válek (1419–1436) Jan Smiřický, který bojoval po boku pražanů jako hejtman, později se pokusil v Praze o násilný převrat ve prospěch panské jednoty. Později uznal králem Zikmunda Lucemburského, díky čemuž vytvořil obrovský majetek v severních Čechách, kde mu patřil Bezděz, Houska, Helfenburk, Roudnice a Jestřebí. Působil jako hejtman na Boleslavsku a Litoměřicku. V roce 1450 získal do manského držení panství Lysá nad Labem. Stál na straně Jiřího z Poděbrad, kterého později opustil a přidal se k jeho odpůrcům. Král jej obvinil ze zrady a roku 1453 jej nechal v Praze popravit.
Rodový majetek přechází pak na nezletilé syny Jindřicha a Václava, jejichž poručníkem byl Zdeněk ze Šternberka[1]. Václav záhy zemřel a tak celý majetek přešel na Jindřicha. Jindřich se oženil s Kateřinou Maštovskou z Kolovrat a stal se důvěrníkem krále Jiřího z Poděbrad. Rod v roce 1475 nechal povýšit do panského stavu císař Fridrich III., povýšení potvrdil asi v roce 1480 i český král Vladislav II.[2]Jindřich zemřel roku 1487 na hradě v Lysé nad Labem. Zůstali po něm čtyři synové a sedm dcer. Rod se tak rozdělili na několik větví. Vzdor bouřlivému období rod ekonomicky sílil. Z nevýznamného šlechtického rodu se do poloviny 16. století vypracoval na jeden z nejbohatších rodů v Čechách – vlastnil dvanáct panství a byl téměř tak bohatý, jako Trčkové z Lípy, se kterými si v regionu konkuroval.
Zikmund II. († 1608) byl dobrým hospodářem i podnikatelem, přešel k systému režijního velkostatku. Jeho syn Jaroslav II. v nízkém věku roku 1611 zemřel.
Vyloučením posledního mužského potomka, jeho bratra Jindřicha Jiřího (1592–1630), pro slabomyslnost, přešlo nástupnictví na ženskou linii. Mezi sestrami se rozpoutal boj o správu rodinného majetku a s tím spojeného poručnictví: starší Eliškou Kateřinou (1590–1620), donedávna vězněnou na Kumburku pro poklesek s příslušníkem selského rodu a odtud vysvobozenou Otou Jindřichem z Vartenberka, a mladší Markétou Salomenou, provdanou za Jindřicha Slavatu z Chlumu. S konečnou platností byl spor rozhodnut, když Eliška Kateřina zahynula při výbuchu prachu na Jičínském zámku, který pravděpodobně sama způsobila a při němž zahynul i Jindřich Slavata. Hned po bitvě na Bílé hoře však Markéta Salomena, horlivá protestantka a první dáma Alžběty Falcké, ze země uprchla a zbytek života strávila ve vyhnanství; její syn Albrecht byl za třicetileté války velitelem v protestantském vojsku.
Poručnictví za slabomyslného Jindřicha Jiřího a celé dědictví Smiřických získal jako nejvhodnější katolický příbuzný jeho strýc Albrecht z Valdštejna. Roku 1628 internoval Jindřicha na Hrubé Skále, kde zemřel roku 1630; jeho smrtí vymírá rod Smiřických po meči.
Pozemková držba (chronologicky podle získání majetku)
Kumburk (1607–) – zakoupil Zikmund II. Smiřický od Jana Rudolfa Trčky z Lípy za 84 tisíc kop grošů českých. K panství patřil zámek, poplužní dvůr, tvrz Dřevenice, Radim, zřícenina hradu Bradlec, město Jičín s pivovarem, mlýnem a kovárnou a městečko Nová Paka.
JUKL, Jakub. Jan Smiřický ze Smiřic. Praha: Veduta, 2012. ISBN9788086829784.
LUDVÍK, Josef. Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho. Hradec Králové: Pospíšil, 1857. 343 s.
PEŠÁK, Václav. Panství rodu Smiřických v letech 1609 až 1618: hospodářská skladba českého velkostatku začátkem 17. stol.. In: Sborník archivu ministerstva vnitra; 18. Praha: Ministerstvo vnitra, 1940.
ŠIMON, Jan. Katastrofa jičínského zámku r. 1620. Turnov: V. Kudrnáč, 1901. 42 s. Dostupné online.
.jpg){kind=spacer}
