Skok o tyči je sportovní odvětví řazené do lehké atletiky. Cílem je překonání vodorovně umístěné laťky s pomocí dlouhé tyče: jedná se v podstatě o upravenou gymnastickou disciplínu, kdy atlet (gymnasta) po rozběhu opře tyč do skříňky v zemi pod laťkou (atleti jí říkají „šuplík“), tyč se následně ohne a atlet, který se drží druhého konce tyče, je vymrštěn do výšky, kde musí překonat laťku, aniž by ji shodil. Poté dopadne do měkkého doskočiště. Tyč může být vyrobena z libovolného materiálu, jakékoli délky i průřezu a musí mít hladký povrch. Atleti mají na každé výšce tři pokusy, ale po prvním nezdařeném si další mohou ušetřit na další postupnou výšku, ale na ni mají pouze dva pokusy.
Historie
Skok o tyči byl v antickém světě používán v běžném životě. Starověcí Kréťané pomocí tyče naskakovali saltem na býky, Nomádi na koně a Keltové začali tyč používat ke skokům do dálky.
První dochované výsledky závodu pocházejí z 23. března 1866, kdy John Wheler v Londýně skočil 305 cm. V tu dobu bylo ještě povoleno šplhání a přehmatávání na tyči, čehož využívali především Japonci.
Revoluce přišla v roce 1889 kdy byla vydána první pravidla skoku o tyči a jedním z pravidel byl i zákaz šplhání a přehmatávání na tyči. V tu dobu se skákalo na dřevěných tyčích s kovovým bodcem, které měřily okolo 4 m a vážily přibližně 7 kg.
První světový rekord s hodnotou 369 cm byl vytvořen již na bambusové tyči v roce 1908 a jeho držitelem byl Alfred Gilbert.
Na Letních olympijských hrách v roce 1924 konaných opět v Paříži se k zasunutí tyče začal používat dřevěný šuplík. Králem těchto olympijských her a celé éry „bambusu“ se stal Cornelius Warmerdam, který světový rekord posunul až na 477 cm v roce 1942.
Hliníková tyč se začala používat již v roce 1943, ale až roku 1957 dokázal Bob Gutowsky překonat Warmerdamův rekord o 1 centimetr. Nový rekord na sebe ovšem nenechal dlouho čekat a hned o rok později se na tyči ze sklolaminátu o rekord postaral George Davis výkonem 483 cm.
Jako první člověk světa se přes hranici 5 metrů přenesl Pentti Nikula, ale za první oficiální pětimetrový výkon je považován až o půl roku později skočený skok Briana Sternberga z 27. dubna 1963 na otevřeném hřišti ve Philadelphii.
Hranice šesti metrů byla překonána roku 1985 v Paříži legendárním ukrajinským "carem tyčkou" Sergejem Bubkou, který za svou kariéru nasbíral neuvěřitelných 35 světových rekordů. Halový byl o centimetr lepší než venkovní a měl hodnotu 615 cm. Dne 15. února 2014 jej překonal Francouz Renaud Lavillenie výkonem 616 cm.[1] Dne 8. února 2020 ho překonal Švéd Armand Duplantis výkonem 617 cm. O týden později pak stejný atlet tento svůj nový světový rekord o další centimetr vylepšil. Dne 7. března 2022 vylepšil Armand Duplantis halový světový rekord o další centimetr. Dne 24. července 2022 pak Švéd na MS v Eugene světový rekord ještě posunul na hodnotu 621 cm.[2]
Ženská tyčka je relativně nová disciplína, která se na pořadí mistrovství světa dostala až v roce 1999. Mezi ženami se již v roce 1995 uplatnila bývalá gymnastka Daniela Bártová a zapsala se do historie jako první tyčkařka, která překonala hranici 420 cm. Dalšími velkými jmény ženské tyčky byly Emma Georgeová, Stacy Dragilaová, Světlana Feofanovová a na začátku 21. století se fenoménem ženské tyčky stala Jelena Isinbajevová.
Ale ani české tyčkařky nestojí v bitvách o tituly opodál. Již zmíněná Daniela Bártová je devítinásobnou světovou rekordmankou a vicemistryní Evropy. Mistryní světa v této disciplíně z roku 2001 je Pavla Hamáčková-Rybová, která se i po narození syna v roce 2009 stále skoku o tyči věnuje. Držitelkou českého rekordu byla šest let Kateřina Baďurová, výkonem 476 cm ji překonala v září 2013 svěřenkyně Františka Ptáčníka a Nikolaje Goroškova Jiřina Svobodová.[3]
.jpg)
