Program Veněra (rusky Венера – Venuše) byla série sovětských meziplanetárních sond určených k výzkumu planety Venuše.^[1] Po překonání počátečních chyb, především problémů s nosnými raketami, byl program realizovaný v letech 1961 – 1983 úspěšný a přinesl cenná data o Venuši. Podobně jako jiné sovětské planetární sondy byly Veněry někdy vypouštěny v párech s odstupem necelého týdne. Veněra 1 byla první meziplanetární sonda ze Země.

Od sond Veněra byly odvozeny dvě sondy Vega určené k průzkumu Venuše a Halleyovy komety.

Veněra 3 až 8 byly stejné konstrukce. Vážily přibližně tunu, do vesmíru byly vyneseny raketou typu Sojuz, skládaly se z obslužného modulu a kulového atmosférického pouzdra. Sondy byly optimalizovány pro atmosférická měření a nebyly vybaveny žádným speciálním zařízením pro přistání, ačkoliv se doufalo, že by mohly stále funkční dosáhnout povrchu (posledním dvěma se to podařilo). Obslužný modul vstupoval do atmosféry zároveň s atmosférickým pouzdrem a shořel. Pouzdra vysílala data přímo k Zemi.Odlišný vzhled měly Veněra 9 až 14. Vážily přibližně pět tun a byly vynášeny silnými raketami Proton. Obsahovaly přenosový a spojovací modul, který měl motory k zabrzdění a přechodu na oběžnou dráhu kolem Venuše (Veněra 9 a 10, 15 a 16) a který poté sloužil jako převaděč a zesilovač signálu aparatury z planety k Zemi. Pouzdro určené ke vstupu do atmosféry bylo na vrcholu celé sondy ve sférickém tepelném štítu. Sondy byly optimalizovány pro operace na povrchu, jejich neobvyklému vzhledu dominovala komora tvaru koule, která měla chránit elektroniku před atmosférickým tlakem a teplotou tak dlouho, jak jen bylo možné. Vespod byl otřesy absorbující „deformační prstenec“ určený pro přistání. Nad protitlakovou koulí byla válcová anténa a rozsáhlá struktura parabolického tvaru, podobající se anténě, ve skutečnosti však brzda při sestupu atmosférou. Konstrukce sond dovolovala práci na povrchu minimálně po dobu 30 minut. Vybavení se v různých misích lišilo, vždy ale obsahovalo kamery, analyzátory atmosféry a přístroje pro analýzu povrchových hornin.

Přistávací moduly Veněry 9 a 10 měly každý po dvou kamerách. Fungovala pouze jedna, protože u obou modulů se nezdařilo otevřít kryty čočky na druhé kameře. Konstrukce u Veněry 11 a 12 byla změněna, ale to problém ještě zhoršilo a v těchto misích selhaly všechny kamery. Jen přistávacím modulům Veněry 13 a 14 fungovaly obě kamery. Externí odkaz na konci hesla vede na galerii záběrů získaných všemi přistávacími moduly.

Veněry 15 a 16 byly podobné, jen neobsahovaly přistávací ani atmosférické moduly, které byly nahrazeny radarovým zařízením mapujícím povrch.

Sondy Vega, které v roce 1985 odstartovaly k Venuši a Halleyově kometě, používaly také základní design Veněr včetně přistávacích modulů, nesly však navíc atmosférické balóny, které vysílaly data po dva dny.

V seznamu jsou uvedeny typ sondy, základní cíl, datace a výsledky mise.

• Výzkum Venuše
• Program Vega

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Program Veněra na Wikimedia Commons
• Přehled hesel v encyklopedii SPACE 40
• Heslo na webu Malá encyklopedie kosmonautiky - stručný přehled a schéma

anglicky:

• Podrobné heslo na Encyclopedia Astronautica včetně nezdařených startů
• Sovětský výzkum Venuše, včetně fotografií Venuše
• Fotografie Venuše