PROFILPELAJAR.COM

Sojuz
	Start rakety Sojuz-FG
Země původu	Rusko (Sovětský svaz)
Rodina raket	R-7
Výrobce	CSKB-Progress
Účel	vynášení kosmických lodí a družic
Rozměry
Výška	49,5 m (Sojuz-FG)
Průměr	10,3 m
Hmotnost	308 - 313 t
Nosnost
na LEO	6 900 (Sojuz-FG)
Historie startů
Status	aktivní
Kosmodrom	Bajkonur; Pleseck; Vostočnyj; Kourou (ESA);
Pomocné motory – Bloky B, V, G a D
Počet	4 / Motor RD-107A
Tah	813 kN
Specifický impuls	2 400 N.s/kg
Doba zážehu	120 s
Palivo	RP-1 / LOX
První stupeň – Blok A
Motor	RD-108A
Tah	779 - 977 kN
Specifický impuls	2 400 N.s/kg
Doba zážehu	285 s
Palivo	RP-1 / LOX
Druhý stupeň – Blok I
Motor	RD-0110
Tah	298 kN
Specifický impuls	3 240 N.s/kg
Doba zážehu	230 s
Palivo	RP-1 / LOX
Třetí stupeň – Fregat
Motor	S5.92
Tah	19,85 kN
Specifický impuls	332 s
Doba zážehu	1 100 s
Palivo	N2O4 / Asymetrický dimethylhydrazin

Raketa Sojuz (rus. Союз; "svaz" fonetická výslovnost "sajuz") je rodina nosných raket, vyvinutých OKB-1 a vyráběných firmou CSKB-Progress v Samaře. Podle Evropské kosmické agentury jsou nosné rakety Sojuz nejspolehlivější a nejčastěji používané nosné rakety na světě.^[1] V současnosti je využívaný typ Sojuz 2. V plánu je uvedení do provozu rakety Sojuz-5.

Vývoj

Raketa Sojuz byla vytvořena v programu Sojuz na základě mezikontinentální balistické rakety R-7 v konstrukčních kancelářích S. P. Koroljova a S. A. Kosberga. K raketě R-7 byl přidán další stupeň, byly inovovány motory, řídicí elektronika atd. Tyto stupně byly osazovány postupně silnějšími motory, také elektronika byla inovována a vznikaly tak nové modifikace rakety. Vývoj motorů měla na starosti konstrukční skupina V. F. Gluška a A. M. Isajeva.

Použití

Nosné rakety Sojuz jsou používány pro vynášení pilotovaných kosmických lodí Sojuz a transportních kosmických lodí Progress, vynáší komerční náklad prodávaný operátory Starsem a Arianespace. Od roku 2011 (kdy došlo k ukončení programu amerických raketoplánů Space Shuttle) do roku 2020 (kdy začal fungovat program Commercial Crew) byl Sojuz jediným dopravním prostředkem pro posádky Mezinárodní vesmírné stanice a USA byly nuceny si prostor na těchto raketách pro své potřeby pronajímat. V současné době (2024) probíhají pouze cca dva pilotované lety ročně (pro srovnání, Crew Dragon má cca 5 startů ročně). Cena za dopravu jednoho kosmonauta na ISS je za roky 2017-22 80 milionů dolarů za jednoho kosmonauta (v případě Crew Dragon 55 milionů a Boeing Starliner 90 milionů). ^[2]

Verze rakety

Sojuz-0/Vostok-0 (11A510) - pouze dva starty v letech 1965 a 1966. V podstatě přechodný typ mezi raketami Vostok a Sojuz. Nový první a druhý stupeň používaný i na dalších Sojuzech až po Sojuz-U včetně. Třetí stupeň je stejný, jako u Vostoku-2. Čtvrtý stupeň s motorem RD-861 o tahu 78 kN spalujícím asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý.
Sojuz (11A511) - v letech 1966 až 1975 celkem 30 startů. Ve druhém^[3] stupni je čtyřkomorový motor RD-0110 o tahu 294 kN.^[4]
Sojuz-L (11A511L) - v letech 1970 až 1971 celkem 3 starty.
Sojuz-M (11A511M) - v letech 1971 až 1976 celkem 8 startů.
Sojuz-U (11A511U) - nejpoužívanější verze Sojuzu, zároveň i vůbec nejpoužívanější kosmická raketa na světě. V letech 1973 až 2017 se uskutečnilo 786 startů.
Sojuz-U2 (11A511U2 nebo 11A511K) - v letech 1982 až 1995 celkem 92 startů. Upravené motory prvního a druhého stupně.
Sojuz-FG (11A511U-FG) - vylepšená verze Sojuz-U, první let 2001, celkem 70 startů. Mezi lety 2002 až 2019 vynášela pilotované kosmické lodě Sojuz.
Molnija a Molnija-M (8K78 a 8K78M) - první let 10.10.1960. Nosné rakety Molnija a Molnija-M jsou také odvozeny od nosné rakety Sojuz. Vypouštěny byly v letech (1960-2010).
Sojuz 2 (verze 2.1a, 2.1b a 2.1v) je rodina nosných raket Sojuz s digitální elektronikou, vyššími letovými výkony a lepšími provozními vlastnostmi, používaná od listopadu 2004. Postupně raketa nahradila všechny starší nosiče Sojuz.