Pentarchie (z řeckého Πενταρχία, Pentarchía, z πέντε pénte, „pět“, a ἄρχειν archein, „vládnout“) je model církevní organizace formulovaný v zákonech císaře Justiniána I. V tomto modelu je křesťanská církev řízena hlavami (patriarchy) pěti hlavních biskupských stolců Římské říše: Říma, Konstantinopole, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma.

Myšlenka vznikla kvůli politické a církevní důležitosti těchto pěti biskupských stolců, ale koncept jejich univerzální a výlučné autority byl spojen s dřívějšími helénisticko-křesťanskými myšlenkami správy. Pentarchie byla poprvé právně vyjádřena v legislativě císaře Justiniána I., zejména v Novelle 131. Trullská synoda (Quinisextský koncil) z roku 692 ji formálně uznal a seřadil stolce podle předností, ale její organizace zůstala závislá na císaři, jako když Lev Isaurijský změnil hranici patriarchální jurisdikce mezi Římem a Konstantinopolí. Zejména po Quinisextu byla pentarchie alespoň fakultativně přijata ve východním křesťanství, ale obecně nikoli v rámci západního křesťanství, které odmítlo závěry tohoto koncilu a koncept pentarchie jako takový nepřijalo.^[1]

Pět starobylých patriarchátů, z nichž po roce 1054 jsou pravoslavné čtyři a katolický jeden.

• Konstantinopolský ekumenický patriarchát (r. 330, patriarchát od 381)
• Alexandrijský pravoslavný patriarchát
• Antiochijský pravoslavný patriarchát
• Jeruzalémský pravoslavný patriarchát (r. 451, patriarchát od 451)
• Pátým patriarchátem je Řím, který opustil původní společenství po velkém schizmatu r. 1054

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pentarchie na francouzské Wikipedii.

• Hranice pěti patriarchátů
• Organizace pravoslavných církví
• Hierarchie katolické církve

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pentarchie na Wikimedia Commons