V průběhu 5. století se jednota církve na Východě rozpadla, když po Chalkedonském koncilu došlo ke schizmatu, jímž se od všeobecné církve vydělily církve orientální.
Od 9. století začal proces rozpadu jednoty mezi křesťanským Východem a Západem, způsobená mj. tím, že od 6. století většina vzdělaného obyvatelstva obou bývalých částí římské říše přestává umět jazykem druhé poloviny říše (latinsky, resp. řecky).
Avšak již brzy poté se objevují lidé toužící po jednotě za cenu uznání tzv. římského primátu, což vedlo ke vzniku východních katolických církví, které mají původní rity, ale uznávají papeže.