Optický disk je paměťové médium diskového tvaru, které k záznamu nebo adresaci používá světelný paprsek laseru.
Charakteristika
Srovnání velikosti Laserdiscu (vlevo) a DVD (vpravo)
Ve výpočetní technice a záznamových technologiích Optický disk (OD) je plochý, kruhový disk na který se zaznamenávají binární data ve formě prohlubní (binárně 0) a výstupků (binárně 1) na speciální materiál (často hliník)[1]. Materiál pro kódování je typicky usazen na vrstvě tlustšího substrátu (obvykle polykarbonátu) který tvoří většinu disku a tvoří protiprachovou vrstvu. Zápis a čtení následuje nepřerušovanou spirálu zaplňující celý povrch disku, směrem zevnitř disku ven. Data se ukládají na disk pomocí laseru nebo lisovacího stroje a lze je přečíst pokud je stopa dat osvětlena laserovou diodou v optické mechanice kde je disk roztočen na rychlosti kolem 4000 otáček za minutu a více, dle mechaniky, formátu disku a vzdálenosti čtecí hlavy od centra disku (vnitřní stopy jsou čteny vyšší rychlostí). Prohlubně nebo výstupky deformují odražené světlo laseru, proto většina optických disků má charakteristický duhový vzhled, tvořený odrazy drážek v odrazové vrstvě (výjimkou jsou černé disky původní konzole PlayStation). Zadní strana disku má obvykle vytištěný štítek, občas z papíru, ale je většinou vytištěný nebo vylisovaný přímo na disk. Tato strana disku obsahuje samotná data a je typicky potažená transparentním materiálem, často lakem. Na rozdíl od 3½ palcových disket většina optických disků nemá integrovaný ochranný kryt a proto jsou náchylné na poškození jako škrábance, otisky prstů, a dalších povětrnostních problémů.
Optické disky mají průměr většinou mezi 7,6 a 30 cm, 12 cm je nejčastější velikost. Typický disk má tloušťku 1,2 mm a rozteč stop (vzdálenost středu jedné stopy ke středu druhé) je typicky 1,6 µm.
Optický disk je navržen tak, aby podporoval jeden ze tří typů záznamu: Pouze čtení (read only, například CD-ROM), pro záznam (recordable, např. CD-R) a přepisovatelné (Rewritable, CD-RW).
Disky pro jeden záznam mají vrstvu pro záznam z organického barviva mezi substrátem a odrazovou vrstvou. Přepisovatelné disky typicky mají záznamovou vrstvu ze slitiny složené z phase-change materiálu, nejčastěji slitiny stříbra, india, antimonu a telluru: AgInSbTe.[2]
Optické disky se nejčastěji používají k ukládání hudby (např. pro použití v CD přehrávačích), videa (Blu-Ray disky) nebo dat (v PC). Optical Storage Technology Association (OSTA) propaguje standardizované formáty pro ukládání dat. Ačkoli optické disky jsou odolnější než dřívější audiovizuální záznamová média a formáty, jsou náchylné k poškození způsobené každodenním užíváním. Knihovny a archivy zavádějí pravidla pro prodloužení životnosti a zajištění trvalé použitelnosti optických disků.
Historie
První optický disk byl vynalezen v roce 1958.[3] V roce 1962 David Paul Gregg registroval patent pro analogový optický disk určený k záznamu videa. Tato forma optických disků byla první forma DVD (DVD bylo vytvořeno z Greggových patentů, USA. Patentový spis 3,430,966. Dostupné: <online>.) V šedesátých letech, Music Corporation of America (MCA) koupila Greggovy patenty a jeho firmu, Gauss Electrophysics.
Později v Nizozemsku v roce 1969, výzkumníci firmy Philips začali své první experimenty s videodisky v Eindhovenu. V r. 1975, Philips a MCA začali spolupracovat a v roce 1978 představili dlouho očekávaný Laserdisc v Atlantě. MCA dodávala disky a Philips dodával přehrávače, nicméně jejich prezentace byla technicky a komerčně neúspěšná a kooperace Phillips/MCA byla ukončena. V Japonsku a Spojených státech, Pioneer měl s videodiskem úspěch až do nástupu DVD. V roce 1979, Philips a Sony, úspěšně společnými silami vytvořili kompaktní disk.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Optical disc na anglické Wikipedii.
↑ADEDEJI, Dr. Adewole. COMBATING PIRACY THROUGH OPTICAL DISC PLANT REGULATION IN NIGERIA: PROSPECTS AND CHALLENGES [online]. [cit. 2014-05-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-22.
