Miroslavův talent rozpoznal učitel Mostecký, pořadatel školních malířských soutěží, které jeho žák vyhrával, a díky vyhraným cenám, temperovým barvám a čtvrtkám, měl dostatek materiálu pro malování. Prvním vzorem se stal akademický malíř Alois Kalvoda a Miroslav maloval podle pohlednic s jeho obrazy. Na půdě rodinného domu pořádal první výstavy, nejlepší díla vystavoval v oknech dílny svého otce, Pangrácova pohřebního ústavu, a některé z obrázků i prodával.
Roku 1941, po ukončení měšťanské školy, nastoupil do keramické dílny rakovnického sochaře Františka Nonfrieda, maloval ornamenty na hrnky a vázičky. Jeho dalším pracovním materiálem se stala hlína, začal modelovat své první plastiky a portréty. Přestože jeho chuť a talent přerušil v roce dvaačtyřicátém nucený nástup na důl Loužek nedaleko Lužné na Rakovnicku, byl v září přijat na keramickou školu v Bechyni a již zde se pro své zkušenosti stal uznávaným učněm. Němci ale roku 1944 školu zavřeli a Miroslav opět nastoupil do Nonfriedovy dílny.
Stal se členem spolku Mánes, zázemí našel v ateliéru pražského hotelu Gráf. Mimo portrétování řady významných osobností kulturního života se Pangrácovou doménou staly dětské portréty. Mezi nejznámější patří „Dítě v šátečku – Víťánek“ (1955), Pangrácův syn z prvního manželství, a „Gábinka“ (1977), dcera z manželství druhého, vystavená na výstavě Grand Palais v Paříži. Později, v letech devadesátých, tvořil v ateliéru na pražském Újezdě, ale i v nově vybudovaném ateliéru v rodném domě v Rakovníku. V šedesátých letech byl osloven v soutěži o návrh pietního zdůraznění prostoru, který je v holandském Rotterdamu místem posledního odpočinku Františka Škroupa. Jeho dílo, soška dívky s názvem „Hudba“, soutěž bezkonkurenčně vyhrála a dodnes zdobí náhrobek autora české národní hymny.
Svým celoživotním dílem navazoval na odkaz Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy, který rozvíjel do vlastních osobitých poloh. Za svoji práci získal mnoho odborných ocenění a čestných uznání. V roce 1983 obdržel výroční cenu SČVU a ČVFU a byl jmenován zasloužilým umělcem. Pracovní nasazení vydrželo Miroslavu Pangrácovi do pozdního věku, i přes ubývající fyzickou sílu a zdravotní potíže. Ani tak se ale nenechával od práce odradit, a, nemohl-li vytvářet těžké sochy a bysty, maloval. A to jak obrazy v osobitém stylu, tak i malby abstraktní.
Účast na výstavách: na členských výstavách Mánesa, na všech přehlídkách československého výtvarného umění v Jízdárně Pražského hradu od roku 1951 a na všech tematických výstavách SČVU, dále společné výstavy s Vilmou Vrbovou-Kotrbovou a svým synem Miroslavem Pangrácem (1967), tvořícím pod pseudonymem Grác.
.jpg)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
