Maximilian Csicserics von Bacsány (chorvatskyMaksimilijan Čičerić, maďarskyCsicserics Miksa bacsányi) (3. března1865Arad – 8. listopadu1948Záhřeb) byl rakousko-uherskýgenerálchorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1884, byl štábním důstojníkem u různých jednotek, uplatnil se také jako pedagog. Za první světové války byl náčelníkem štábu 4. armády v Srbsku, poté velel armádním sborům na východní frontě a v Itálii. Díky znalosti ruštiny se uplatnil také v diplomacii a zastupoval Rakousko-Uhersko při uzavření Brestlitevského míru (1918). V roce 1918 dosáhl hodnosti generála pěchoty a byl účastníkem porážky rakousko-uherských vojsk v Itálii. Po rozpadu monarchie žil jako penzionovaný důstojník ve Vídni a později v Záhřebu, kde také zemřel.
Životopis
Maximilian Csicserics von Bacsány
Pocházel z Chorvatska, jeho rodina měla původ v oblasti Vojvodiny. Byl synem Ignáce Csicsericse (1828–1882),[1] plukovníka uherské královské zeměbrany. První vojenskou průpravu získal na jezdecké kadetní škole v Hranicích, v letech 1881–1884 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.[2] Do armády vstoupil v roce 1884 jako poručík k 38. pěšímu pluku, s nímž sloužil ve Vídni a Budapešti.[3][4] V letech 1887–1889 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a jako nadporučík (1889) byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Jako nižší štábní důstojník poté působil u 7. armádního sboru v Temešváru (1889–1892),[5] v roce 1892 byl v hodnosti kapitána přeložen ke zpravodajské službě na generální štáb. Na rok odjel do Kazaně, aby se zdokonalil v ruštině, po návratu sloužil u 85. pěšího pluku v Levoči.[6] V roce 1898 byl povýšen na majora a znovu působil u generálního štábu.
Po roce 1900 byl pedagogem na Válečné škole a v roce 1902 v hodnosti podplukovníka převzal velení roty u 46. pěšího pluku v Szegedu.[7] Za rusko-japonské války byl vyslán do Mandžuska jako člen rakousko-uherské pozorovatelské mise (1904–1905). Po návratu získal hodnost plukovníka (1905) a stal se šéfem štábu 13. armádního sboru v Záhřebu (1905–1907).[8][9] V letech 1907–1908 byl znovu přidělen ke generálnímu štábu a od roku 1908 byl šéfem štábu 11. armádního sboru ve Lvově.[10][11] V roce 1911 byl povýšen na generálmajora[12][13] a převzal velení 30. pěší brigády v Miskolci.[14] V letech 1912–1914 byl ředitelem důstojnické školy ve Vídni[15][16] a ve spolupráci s náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem usiloval o modernizaci pevností a těžkého dělostřelectva na základě zkušeností, které získal v Rusku.
První světová válka
Na začátku první světové války byl k datu 1. srpna 1914 jmenován náčelníkem štábu 4. armády generála Franka na srbské frontě.[17] Po fiasku invaze do Srbska byl na podzim 1914 jmenován velitelem jednotek na Dunaji od Tullnu až po Prešpurk a k datu 1. listopadu 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála.[18][19] V dubnu 1915 byl povolán na východní frontu, kde převzal velení 14. pěší divize, která spadala pod 8. armádní sbor.[20][21] Se svou divizí bojoval ve východní Haliči, zúčastnil se úspěšné bitvy u Gorlice a pronikl až k Brodům. Po Brusilovově ofenzívě a rozkladu rakousko-uherských jednotek byl v červenci 1916 pověřen velením 13. armádního sboru,[22][23] s nímž dále bojoval na východní frontě. V červnu 1917 byl převelen na italskou frontu a stal se velitelem 23. armádního sboru v rámci sočské armáda generálplukovníkaWurma. V prosinci 1917 byl díky své znalosti ruštiny jmenován rakousko-uherským delegátem na jednání o Brestlitevském míru. Po uzavření míru s Ruskem se vrátil do Itálie a znovu jako velitel 23. armádního sboru[24][25] měl účast v bojích na Piavě. Mezitím byl k datu 1. února 1918 povýšen do hodnosti generála pěchoty.[26] Na italské frontě setrval až do konečné porážky Rakouska-Uherska v bitvě u Vittorio Veneta (listopad 1918).
V armádě byl penzionován k datu 1. ledna 1919,[27] po rozpadu monarchie žil nějakou dobu v Rumunsku na statcích rodiny své manželky, později bydlel ve Vídni a nakonec v roce 1942 přesídlil do Záhřebu, aby neztratil nárok na penzi přiznanou v Jugoslávii. V roce 1921 se oženil s Gabrielou Jagodićovou de Kernyécsa (1881–1967) ze staré chorvatské šlechtické rodiny.[28] Posledních pět let života byl téměř slepý upoután na lůžko a odkázán na péči manželky. Zemřel v Záhřebu 18. listopadu 1948 ve věku 83 let. Oba manželé jsou pohřbeni na hřbitově Mirogoj v Záhřebu.[29]
Tituly a ocenění
Po nobilitaci svého otce (1877) užíval od dětství šlechtický titul Edler von. S hodností generála pěchoty obdržel v únoru 1918 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[30]
↑SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustad : und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage; Vídeň, 1894; s. 102 dostupné online
↑Generale und Obersten (k.u.k. Heer) 1916; Vídeň, 1916; s. 7 dostupné online
↑13. armádní sbor rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu weltkriege.atdostupné online
↑Generale und Obersten (k.u.k. Heer 1918); Vídeň, 1918; s. 5 dostupné online
↑Přehled velení armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian armydostupné online
↑Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian armydostupné online
↑Služební postup Maximiliana Csicserisce in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 30 dostupné online
↑Hrob Maximiliana Csicsericse na webu billiongravesdostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání Maximiliana Csicsericse in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 18 dostupné online
.png){kind=small}
.svg){kind=small}
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
