Mandinkové (též Mandingové nebo Malinkové) jsou skupinou jazykově příbuzných etnik tvořících jednu z nejpočetnějších etnických skupin západníAfriky. Jejich populace je odhadována na 15 milionů. Mandinkové žijí především na Pobřeží slonoviny, v Guineji, Mali, Nigérii, Gambii, Senegalu a v Burkině Faso. Mandinkové zachovávají klanovou patriarchální strukturu a žijí v menších prostých vesnicích v savanáchSahelu. Jejich hlavní obživou je zemědělství. Většina Mandinků jsou muslimové.
Dějiny
Dnešní Mandinkové jsou potomky zakladatelů středověké Říše Mali (odtud méně užívané označení Malinkové), která svého největšího rozkvětu dosáhla pod vládou věhlasného mandinského krále Sundiaty Keity.[p 1] Svou nezávislost na někdejších říších Mandinkové získali již ve 13. století. Posléze vytvořili říši, která se rozkládala napříč západníAfrikou. Mandinkové migrovali s vidinou dalších územních zisků a lepších životních podmínek směrem na západ od povodí řeky Niger. Během expanze ovládli území od dnešní Gambie až po Guineu. Pravděpodobně byli také jednou z původních skupin, které obývaly starobylé město Djenné-Jeno. V západních oblastech (sever Pobřeží slonoviny, Burkina Faso a jižní Mali), Mandinkové strategicky osidlovali okolí obchodních cest. Větev Mandinků, která zakládala osady soustřeďující se u obchodních křižovatek, dolů a zemědělských oblastí, se označuje jako Dyoulové (výraz pro „obchodníka“ v jazyce Mandé).
Během nadvlády Mansá Músy (1320–1358 n. l.) někteří z Mandinků z nižších společenských vrstev konvertovali k islámu. Většina Mandinků byla v té době ještě stále vyznavači animistického náboženství, a to až do počátku 18. století. K islámu masově konvertovali až po sérii střetů s kmenem Fulů a během konfliktů mezi státy říše Kaabu.
V 16., 17. a 18. století byla asi třetina populace Mandinků zotročena a poslána do Severní i Jižní Ameriky. Potomci Mandinků tak dnes tvoří významnou část současného afroamerického obyvatelstva USA.
Mandinské války
šavle Mandinků
Mandinskými válkami je označována série konfliktů v letech 1883–1898 mezi Francií a mandinským vojenským impériem Wassoulu, v jehož čele stál Samory Touré.
První mandinská válka, 1883–1886
Samory vzdoroval snahám Francouzů o vytvoření impéria v západníAfrice. Do války Mandinkové s Francouzi vstoupili roku 1883. Francouzské jednotky ovládly říční přístav Bamoko na Nigeru, uskutečnily úspěšnou ofenzívu a donutili Samoryho přijmout řeku Niger jako hranici své říše.
Řekni mu to. = « A fo a ye. » [2]
výslovnost: [A faa ye]
Ukázka nuancí přízvuku:
Pes není v buši. = « Wuloo te wuloo kono. » [2]
správný přízvuk: [wuloo te wuloo kono]
V Gambii je mandinka mateřským jazykem 45 % populace, dalších 25 % jej ovládá jako druhý jazyk. Není však jazykem úředním. Odhad mluvčích v USA čítá několik tisícovek.
Mandinkové jsou drobnými zemědělci, jejichž živobytí závisí na pěstování podzemnice olejné, rýže, čiroku a prosa. Podél toků řek se také věnují rybolovu.
Mandinští muži během období dešťů vysévají podzemnice. Burské oříšky jsou nejdůležitější tržní plodinou Mandinků a také hlavní složkou jejich potravy. Ženy se věnují výsevu na rýžových polích. Po zbytek roku většina žen zůstává doma a věnuje se péči o děti a chod domácnosti.
Mandinkové se také věnují chovu ovcí, koz, či drůbeže.
Navzdory převládající orientaci na zemědělství se někteří Mandinkové také zabývají krejčovinou, řeznictvím, nebo se živí jako taxikáři, vojáci, či dřevorubci.
Příbytky Mandinků jsou prosté – kruhové chatrče vyrobené z bahna, se střechou pokrytou slámou, palmovými listy, došky, nebo plátem plechu. Ženy mají vždy vlastní příbytek a také vlastní zásobárnu potravin.
Mandinkové žijí v jedné z nejchudších oblastí světa. Onemocnění jako malárie, průjmy a akutní infekce dýchacích cest mají každoročně na svědomí mnoho životů a jsou také příčinou vysoké dětské úmrtnosti. Výše dětské úmrtnosti je 120 dětí na 1 000 narozených. Osmdesát procent dětí trpí chronickou podvýživou. Průměrná délka života Mandinků je pouhých 50 let. Průměrný roční příjem na osobu je méně než 300 $. Kvůli obživě Mandinků silně závislé na úrodě a rozmarech počasí žije většina drobných rolníků na hraně samotného přežití.[3]
Náboženství
Dnes je více než 99 %[p 2] Mandinků muslimy. Arabštiněkoránu ale ve skutečnosti rozumí jen velmi málo z nich.[p 3] Většina Mandinků vyznává jak učení proroka Muhammeda spolu s koránem, tak i tradiční prvky a praktiky související s jejich pověrčivostí a animistickými kořeny.[p 4] Mandinkové věří, že je svět ovládán zlými duchy a čarodějnicemi. Zlé síly mohou být kontrolovány jen silou marabouta,[p 5] který zná speciální ochranné formule. Žádné z důležitých rozhodnutí není učiněno bez konzultace s maraboutem. Maraboutové mimo jiné píší úryvky z koránu na kousky papíru a vkládají je do malých kožených pouzder. Ta jsou pak prodávána a nošena jako ochranné amulety.
Děti Mandinků dostávají jméno, obvykle zvolené podle významného člena rodiny, sedm dní po narození. Bezprostředně po narození dítěte přichází místní náboženská autorita a novorozenci do ucha zašeptá „Alláh je jediným bohem a Muhammad je jeho prorokem“. Od této chvíle je dítě muslimem.
Malá část Mandinků konvertovala ke křesťanství. Většinově muslimskou populací jsou ale vnímáni jako zrádci společnosti, dědictví a předků Mandinků. Konvertité byli proto vyhnáni z vesnic a jejich rodiny se jich zřekly.
Tradice
Vstup do dospělosti
Děti Mandinků podstupují před vstupem do dospělosti zvláštní rituál, který pro ně symbolizuje konec dětství. Přibližně ve věku 14 až 16 let jsou děti, jak chlapci, tak i dívky, ve skupinách oddělených dle pohlaví obřezávány. Skupiny dětí stráví až rok v buši, kde se mezi nimi vytváří silné pouto, které trvá po celý život. Během tohoto času se děti učí svým dospělým povinnostem a pravidlům chování. Děti Mandinků také pronikají do tajů dospělosti skrze tajné písně, které je seznamují s tím, co znamená být příslušníkem kmene Mandinků, a jak se mají chovat k opačnému pohlaví. Vstup do dospělosti je ve vesnicích provázen oslavami spojenými s tancem a předáváním darů.
Manželství
Sňatky jsou obvykle předem naplánovány rodinou nevěsty. Námluvy probíhají v souladu se zemědělskou tradicí – hořký plod koly je nápadníkem poslán stařešinům z rodiny nastávající. Je-li plod přijat, námluvy mohou začít.
Mandinkové praktikují polygamii, která je v místním rodovém systému zakořeněna už od předislámských dob. Podle práva může mít muž až čtyři manželky, je-li schopen je všechny stejně zabezpečit. Sňatky mezi velmi mladými dívkami a muži s velkým věkovým rozdílem nejsou výjimkou. Mandinkové věří, že největší chloubou ženy je schopnost plodit děti, zvláště pak syny. První z manželek má mezi dalšími hlavní slovo. Autoritou rodiny je však muž, který je zodpovědný za ošacení a nasycení rodiny. Od manželek se očekává, že spolu budou žít v souladu. Sdílejí tak zodpovědnost za domácnost, vaření, praní prádla a péči o děti.
Organizace společnosti
Většina Mandinků žije v menších tradičních rolnických vesnicích, tvořených rodinnými klany stejného příjmení. Vesnice Mandinků jsou poměrně autonomní a samosprávné. Společnost Mandinků je patriarchálně uspořádaná – v čele vesnice stojí náčelník a skupina místních stařešinů.
Neméně důležitou roli hraje Marabou, tedy místní šaman, spolu s imámem, náboženským vůdcem. Ženy mají svůj vlastní protějšek – ženu,[p 6] která se zabývá obřezáváním děvčátek, léčením a výchovou dětí.
V některých oblastech dodnes převládá dělba obyvatelstva na svobodné, řemeslníky a otroky.[p 7]
Kultura a vzdělávání
Mandinkové jsou společenstvím silně kulturně provázaným s ústní lidovou tradicí. Vzdělávání probíhá skrze příběhy, písně a pořekadla. Vliv západního stylu vzdělávání je minimální a schopnost Mandinků číst v latince je tak velmi nízká. Nicméně více než polovina dospělé populace dokáže číst v místním arabském písmu.[p 8] Běžné jsou menší muslimské školy, v nichž je vyučována arabština.
Kultura Mandinků je velmi bohatá na tradice, duchovní život i umění, zejména hudbu. Typickým hudebním nástrojem mandinských umělců je djembe a kora – unikátní 21strunný nástroj vyrobený z tykve, pokrytý kraví kůží. Hru na koru doprovází zpěv Griotů – místních potulných muzikantů. Mandinští hudebníci, zejména famózní hráči na koru a Grioté, jsou vysoce cenění a proslavení napříč celým kontinentem.
Významné osobnosti
Seznam vybraných významných osobností mandinského původu podle země:
Mandinka je název jedné z písní irské zpěvačky Sinéad O'Connor, která se objevila na albu The Lion and the Cobra z roku 1987.
Mandingo je název románu spisovatele Kyla Onstotta z roku 1957. Kniha vypráví o osudu mandinského otroka Ganymedeho na fiktivní plantáži v Alabamě. V roce 1975 vznikl stejnojmenný akční film režiséra Richarda Fleischera.
↑MandinkaPeople.com uvádí pouze 95 % muslimů, jejich počet se může lišit v závislosti na zemi; mezi Mandinky hojně působí křesťanští misionáři
↑mnoho islámských praktik tak Mandinkové vykonávají jen s malým povědomím o jejich významu, přesto je jejich náboženské cítění a příslušnost k Dar al-Islám velmi silné
↑dodnes není výjimkou, když se po modlitbě v mešitě vesničan vrátí domů a obětuje kuře pro „ducha vesnice“
↑v dobách kolonialismu se sami Mandinkové aktivně zapojovali do obchodu s otroky, sami však byli nezřídkakdy zotročováni, a to i uvnitř vlastní vesnice
