Mago Barkas (řecky Magón; 241 nebo 240 př. n. l. – 203 př. n. l.) byl kartaginský vojevůdce z rodu Barkovců. V prvních letech druhé punské války doprovázel svého nejstaršího bratra Hannibala při jeho tažení proti Římanům v Itálii. Později se přesunul do Ibérie, kde bojoval společně se svým druhým bratrem Hasdrubalem a Hasdrubalem Gisgonem. V závěru války se pokusil o výpad do Ligurie. Jeho výprava ale skončila neúspěchem a při zpáteční plavbě do Kartága podlehl utrpěným zraněním.

Mago Barkas se narodil v Kartágu v roce 241 nebo 240 př. n. l.^[1] Jeho otec Hamilkar Barkas bojoval proti Římanům v první punské válce. Po jejím skončení přispěl rozhodující měrou ke kartaginskému vítězství v žoldnéřské válce. Následně podnikl dobyvatelské tažení v Ibérii s cílem vytvořit novou zámořskou doménu Kartága jako náhradu za území ztracená ve prospěch Římanů na Sicílii a Sardinii. Při obléhání jednoho iberského města upadl Hamilkar do léčky a přišel o život. V době jeho smrti, k níž došlo v zimě 229 až 228 př. n. l.,^[2] se v Ibérii nacházeli jeho starší synové: Hannibal a Hasdrubal.^[3] Nejmladší Mago tam přicestoval patrně až někdy krátce před otcovým skonem nebo nedlouho po něm.^[3] O jeho mládí toho není mnoho známo kromě skutečnosti, že se od útlého věku cvičil ve válečném umění.^[4]

Mago sloužil v Ibérii, když Hannibal v roce 221 př. n. l. převzal velení nad tamějším punským vojskem.^[5] Po vypuknutí druhé punské války v roce 218 př. n. l. doprovázel svého bratra na jeho tažení z Hispánie přes Pyreneje, jižní Galii a Alpy do Itálie.^[6]

Po prvotním úspěchu nad Římany v bitvě u Ticina vyslal Hannibal Magona s lehkou hispánskou jízdou k Placentii (dnešní Piacenza), kam se stáhli poražení nepřátelé.^[7] Římané a Punové se posléze utábořili na opačných březích řeky Trebie a připravovali se na nadcházející střetnutí.^[8] Nedaleko od bitevního pole tekl potok s vysokými břehy, zarostlými hustým křovím.^[9] Hannibal přidělil Magonovi 1000 numidských jezdců a 1000 pěšáků a přikázal mu, aby se s nimi na tomto místě ukryl.^[10] Druhý den překročili Římané Trebii a zaútočili na Kartágince.^[11] Když se oba šiky srazily v nerozhodném boji, vyřítili se Magonovi Numiďané ze svého úkrytu, nečekaně vpadli do protivníkova týlu a vyvolali v jeho řadách zmatek.^[12] Magonův útok způsobil Římanům těžké ztráty a výrazně přispěl k jejich porážce v bitvě.^[13]

V roce 216 př. n. l. se Mago zúčastnil bitvy u Kann. Společně s Hannibalem se nacházel ve středu bitevní linie, představujícímu nejzranitelnější část kartaginské sestavy.^[14] Po vítězství u Kann vtáhl Hannibal na území samnitského kmene Hirpinů a rozdělil zde svoji armádu na dvě části.^[15] Velení jedné z nich svěřil Magonovi a přikázal mu, aby si podrobil obce v dané oblasti.^[16] O několik týdnů později přešli na stranu Punů Bruttiové, přičemž Mago zajistil obsazení jejich měst.^[17] Hannibal ho pak poslal do Kartága se žádostí o posily a zásoby.^[18] Magonovi se dostalo slyšení v kartaginském senátu, v němž vylíčil velkolepé úspěchy, jichž Hannibal v Itálii dosáhl.^[19] Na důkaz toho nechal na podlahu vysypat zlaté prsteny, sňaté z těl zabitých římských jezdců.^[20] Bylo jich tolik, že postačovaly k naplnění jedné měřice.^[21] Magonův výklad vyvolal nadšení mezi senátory, načež stoupenci Barkovců odsouhlasili doplnění Hannibalových vojenských sil.^[22]

Mago shromáždil v Africe vojsko sestávající z 12 000 pěšáků, 1500 jezdců a 20 slonů a chystal se vyplout pod ochranou 60 válečných lodí do Itálie.^[23] Mezitím dorazily znepokojivé zprávy o porážce jeho druhého bratra Hasdrubala v bitvě u Hiberu.^[23] Kartaginská vláda proto v roce 215 př. n. l. rozhodla, že Mago a posily určené původně pro Hannibala zamíří na Iberský poloostrov.^[24] Jelikož vrchním velitelem v Ibérii byl Hasdrubal, Magonovi náleželo vůči němu formálně podřízené postavení.^[25] Ve skutečnosti ale oba operovali často samostatně a veleli vlastním armádám.^[26]

V dalších dvou letech se nepřihodilo nic pozoruhodného.^[27] Hasdrubal a Mago zřejmě čelili povstání místních kmenů proti kartaginské nadvládě a nepodnikli nic proti Římanům, držícím severovýchodní část poloostrova.^[28] Průlom nastal teprve v roce 212 př. n. l.,^[29] kdy římští velitelé, bratři Gnaeus Cornelius Scipio a Publius Cornelius Scipio, překročili řeku Hiberus (Ebro) a během rozsáhlého tažení na jih dosáhli řady úspěchů.^[30] V následujícím roce sloučil Mago své vojsko s vojskem Hasdrubala, syna Gisgona, třetího kartaginského vojevůdce působícího v Ibérii.^[31] V oblasti horního toku řeky Baetis (Guadalquivir) poté společně porazili a zabili Publia Scipiona, v čemž jim výrazně pomohli místní válečníci přivedení ilergetským náčelníkem Indibilisem a numidská jízda pod velením prince Masinissy.^[32] Bezprostředně po svém vítězství se oba punští velitelé spojili s Hasdrubalem, stíhajícím Gnaea Scipiona.^[33] Ustupující Římany, značně oslabené dezercí hispánských žoldnéřů, Kartáginci obklíčili a zcela potřeli, přičemž přišel o život i druhý ze Scipionů.^[34]

Za jediný měsíc zničili kartaginští velitelé téměř veškeré římské síly v Ibérii.^[35] Nedokázali ale využít příznivých okolností po bitvě k jejich úplnému vytlačení z poloostrova a zřejmě upadli do vzájemných rozbrojů.^[36] Jistému římskému jezdci Luciu Marciovi se podařilo dovést několik tisíc mužů zpět za řeku Hiberus a vyčkat do příchodu posil.^[37] Podle Livia se ho Mago pokusil pronásledovat, avšak počínal si příliš neopatrně.^[38] Marcius ho přepadl ze zálohy a způsobil mu těžké ztráty.^[39]

V roce 209 př. n. l. se Mago zdržoval se svými muži u Hérakleových sloupů.^[40] Jeho bratr Hasdrubal válčil ve střední části poloostrova a Hasdrubal Gisgo pobýval při ústí řeky Tagus (Tajo).^[40] Své nepřátelé zjevně podcenili a nepovažovali je nadále za hrozbu.^[41] Jejich nejednost umožnila nově příchozímu římskému veliteli Publiu Corneliovi Scipionovi, stejnojmennému synovi padlého vojevůdce, aby rychlým a nečekaným výpadem dobyl Nové Kartágo (Cartagena), hlavní město punské říše v Ibérii.^[42] O rok později mu Hasdrubal podlehl v bitvě u Baeculy.^[43] Mago a Hasdrubal Gisgo se snažili spojit své armády s Hasdrubalovou, nicméně nestihli přijít včas.^[44] Nedlouho po bitvě se poblíž horního toku Tagu konala společná porada, na níž se dohodli, že se Hasdrubal vypraví za Hannibalem do Itálie.^[45] Současně Mago odevzdal své vojsko Hasdrubalu Gisgonovi a vydal se na Baleárské ostrovy najímat žoldnéře.^[46]

V roce 207 př. n. l. dorazily do Ibérie kartaginské posily vedené Hannonem.^[47] Mago se společně s ním vydal na území Keltiberů, kde naverbovali několik tisíc Hispánů.^[47] Scipionův podřízený Marcus Silanus se s 10 000 pěšáky a 500 jezdci nepozorovaně přiblížil k jejich táboru a náhlým útokem Keltibery překvapil.^[48] Římané zahnali Hispány na útěk a zajali kartaginské vojáky včetně Hannona.^[49] Z boje se podařilo vyváznout jen 2000 pěšáků a celé jízdě v čele s Magonem, který uprchl brzy po zahájení bitvy.^[50] Po deseti dnech se Mago dostal k Hasdrubalovi Gisgonovi, nacházejícímu se u města Gades (Cádiz).^[51]

Na počátku roku 206 př. n. l. shromáždili Punové obrovské vojsko, čítající zhruba 50 000 pěšáků a 4000 jezdců (Polybios hovoří dokonce o více než 70 000 pěšácích).^[52] V čele této armády se Hasdrubal Gisgo a Mago vypravili proti Římanům a usadili se na planině poblíž města Ilipa.^[53] Když se k nim přiblížil Scipio, podnikl Mago s většinou jezdců a Massinissovými Numiďany nájezd na nepřátele, zaneprázdněné výstavbou tábora.^[54] Římská jízda ukrytá za nedalekým kopcem vyrazila ale proti nim a zahnala útočníky na útěk.^[55] V následné bitvě u Ilipy utrpěli Kartáginci jednoznačnou porážku a jejich vojsko bylo zničeno.^[56] Punští velitelé se s asi 6000 muži stáhli na jakýsi kopec při řece Baetis.^[57] Nakonec Hasdrubal Gisgo a po něm i Mago odpluli na lodích do Gad.^[58]

Během několika měsíců po svém vítězství si Římané podrobili celou někdejší punskou Ibérii.^[59] Hasdrubal Gisgo se krátce po bitvě odebral do Afriky.^[60] Naproti tomu Mago se v Gadách pokoušel obnovit válku a shromáždil nějaké lodě.^[61] Jeden z jeho podřízených vytáhl s hrstkou vojáků k řece Baetis a vyzbrojil tam 4000 hispánských žoldnéřů.^[62] Vzápětí proti němu udeřil Lucius Marcius a rozprášil jeho vojsko.^[63] Poté obdržel Mago z Kartága veliký obnos peněz a zprávu, v níž mu senát nařizoval, aby se přepravil s loďstvem do Itálie.^[64] Vyplul proto podél pobřeží Ibérie a zkusil se zmocnit Nového Kartága útokem z moře.^[65] Jeho obránci ho ale odrazili.^[66] Když se chtěl vrátit do Gad, odmítli ho jeho obyvatelé, vyjednávající s Římany, vpustit dovnitř.^[67] Mago vylákal nejvyšší úředníky města, načež je dal zbičovat a ukřižovat.^[68] Potom odplul na Baléarské ostrovy a přezimoval na Menorce.^[69] Při svém pobytu na ostrově měl údajně založit město nesoucí dnes název Mahón.^[70] V létě 205 př. n. l. se nalodil s 12 000 pěšáky a 2000 jezdci, které zde odvedl, a vyrazil ke břehům Itálie.^[71]

Z Menorky zamířil Mago do Ligurie, kde náhlým přepadem dobyl a vyplenil město Genua (Janov).^[72] Na jeho stranu se přidávali jak místní Ligurové, tak sousední Galové, vstupující do jeho armády.^[73] Mago nemohl přesto dosáhnout žádného průlomu ani vyrazit k Hannibalovi,^[74] neboť Římané postavili proti němu dvě vojska: jedno v Předalpské Galii a další v Etrurii.^[75] V následujícím roce k němu z Kartága připlulo 25 válečných lodí s 6000 pěšáky, 800 jezdci a sedmi válečnými slony.^[76] Obdržel rovněž finanční prostředky k najímání žoldnéřů.^[77]

V létě 203 př. n. l. se Mago v zemi Insubrů utkal s legiemi praetora Publia Quintilia Vara a prokonzula Marka Cornelia.^[78] Bitva skončila naprostou porážkou Punů a jejich spojenců.^[79] Samotného Magona museli vynést z boje s probodnutým stehnem.^[80] Nedlouho poté k němu dorazili vyslanci z Kartága s příkazem, aby se urychleně vrátil se svými muži do Afriky.^[81]

Podle Livia při zpáteční plavbě nedaleko Sardinie podlehl Mago utrpěným zraněním.^[82] Cornelius Nepos naopak uvádí, že se dožil konce války a o několik let později měl být stejně jako Hannibal vypovězen do vyhnanství.^[83] Dále zmiňuje dvě verze Magonova úmrtí.^[84] Buď měl zahynout při ztroskotání lodi, nebo být zabit vlastními otroky.^[84] Líčení Cornelia Nepota však současní badatelé odmítají jako smyšlené a za věrohodný považují Liviův popis Magonova skonu.^[85]

• APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
• CORNELIUS NEPOS. 'Životopisy slavných vojevůdců cizích národů', Antické válečné umění. Praha: Svoboda. 1977
• LIVIUS. Dějiny IV, V. Praha: Svoboda, 1973, 1975
• POLYBIOS. Dějiny II, III. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2011. ISBN 978-80-86410-60-9 ISBN 978-80-86410-62-3

• GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
• HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
• HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5

• Lendering, Jona. Mago Barca. Livius: Articles on ancient history (anglicky)