Velkovévoda Fridrich I. a velkovévodkyně Luisa. Dvojportrét z roku 1902Busta velkovévodkyně Luisy na ostrově Mainau v Bodamském jezeře, kde žila v letech 1918 a 1919Náhrobek velkovévody Fridricha I. a jeho manželky v knížecí pohřební kapli v Karlsruhe
Spolu se svým starším bratrem Fridrichem Vilémem, pozdějším německým císařem Fridrichem III. (1831–1888), vyrůstala Luisa v Berlíně, kde jako devítileté děvče zažila výbuch revoluce roku 1848. Její otec Vilém tvrdě povstání potlačil ostřelováním Berlína; díky tomu si vysloužil přezdívku Kartätschenprinz (Kartáčový princ). V důsledku toho se stal v Prusku velmi nepopulárním a na radu bratra odjel do Londýna, v roce 1849 pak byl jmenován generálním guvernérem provincií Porýní a Vestfálsko a v únoru následujícího roku 1850 ho do nového sídla v bývalém kurfiřtském paláci v Koblenzi následovala celá rodina.
Luisa byla vzdělávána významnými učenci, které pro ni vybrala matka, ve vědeckém duchu a ke "knížecím ctnostem"; k tomu kromě jiného náležely jak návštěvy sirotčinců a nemocnic, tak účast na dobročinných akcích. To se výrazně odrazilo v jejích pozdějších aktivitách. Od roku 1850 jezdila princezna každoročně na letní pobyt do Baden-Badenu. Jen několik týdnů po konfirmaci, kterou slavila v květnu roku 1855 v zámecké kapli zámku Charlottenburg, byla seznámena s tehdejším bádenským princemregentemFridrichem (1826–1907). Ještě v září téhož roku bylo v Koblenzi oficiálně oznámeno jejich zasnoubení.
Manželství a potomci
20. září roku 1856, několik týdnů po Fridrichově prohlášení bádenským velkovévodou, se konala v berlínském městském zámku jejich svatba. Velkovévoda Fridrich byl až druhým synem velkovévody Leopolda I. Bádenského a princezny Sofie Švédské, jeho starší bratr však byl duševně nemocen a po dvou letech regentství nastoupil na bádenský trůn Fridrich. Z manželství Luisy a Fridricha se narodily tři děti, dva synové a dcera:
Fridrich II. Bádenský (9. července 1857 – 8. srpna 1928), zvaný Fritz, poslední bádenský velkovévoda, ⚭ 1885 Hilda Nasavská (5. listopadu 1864 – 8. února 1952)
Viktorie Bádenská (7. srpna 1862 – 4. dubna 1930), zvaná Vicky, ⚭ 1881 švédský princ Gustav, budoucí švédský králGustav V. (16. června 1858 – 29. října 1950)
Ludvík Bádenský (12. června 1865 – 23. února 1888), zemřel v třiadvaceti letech svobodný a bezdětný (oficiálně na zápal plic, neoficiální prameny však uvádějí jako příčinu smrti zranění utržená v souboji)
Pozdní léta
Luisa, stejně jako její švagrová, britská princezna a německá císařovna Viktorie, byly v opozici vůči kancléři Bismarckovi.
Když se roku 1888 vekovévodský pár vracel z pobytu v San Remu, zastihla je v Basileji nečekaná, šokující tragická zpráva o smrti jejich druhorozeného syna Ludvíka Viléma, který zemřel 23. února ve věku 23 let na zápal plic. To alespoň byla oficiální příčina úmrtí; proslýchalo se však, že ve skutečnosti zemřel na následky zranění utržených v souboji. Bezprostředně poté, 9. března, zemřel Luisin otec, císař Vilém I., jen tři měsíce poté jej následoval její již delší dobu těžce nemocný bratr, císař Fridrich III. O dva roky později (7. ledna 1890) ztratila Luisa i svou matku, císařovnu Augustu. Nepochybně i v souvislosti s těmito ranami postihly Luisu zdravotní problémy. Dlouhodobé potíže se zrakem zmírnila operace v roce 1897.
Velkovévodkyni čekaly ještě dvě velké oslavy: 9. září roku 1906 to byly osmdesátiny jejího manžela a jen několik týdnů poté oslava jejich zlaté svatby. O rok později, 28. září roku 1907, Luisin manžel zemřel
V listopadu roku 1918 vedla vojenská porážka Německa i k pádu monarchie v Německu. Po útěku ze svého sídla a po krátkém mezipobytu na zámku Zwingerburg na Neckaru a na zámku Langenstein v Hegau žila Luisa krátce na ostrově Mainau, dokud nemohla přesídlit do zámku Baden-Baden. Zde zemřela 23. dubna roku 1924 ve věku 84 let. K poslednímu odpočinku byla uložena po boku svého manžela a syna Ludvíka Viléma ve velkovévodské pohřební kapli v Karlsruhe.
Památka
K jejím 58. narozeninám věnovali Luise mannheimští nově vzniklý velký park a nazvali ho jejím jménem. Dnes se o něm hovoří jako o nejkrásnějším parku Evropy. V roce 1917 jí lékařská fakulta v Karlsruhe udělila čestný doktorát.
↑Badische Zeitung, 18. November 2012, S. 30, Regio-Medien, ko: Großherzogin Luise von Baden - Die Mutter des Roten Kreuzes; Hinweis auf: Kurt Bickel: Luise von Baden - Die vergessene Mutter des Roten Kreuzes. DRK-Kreisverband Karlsruhe (Hrsg.). Karlsruhe 2011
↑Hof- und Staatshandbuch des Königreichs Württemberg 1901, S. 160
Literatura
Hans v. Pezold: Großherzogin Luise von Baden. In: Deutsches Adelsblatt. 1933.
Leonhard Müller: Über die Reform der Töchtererziehung. Eine Denkschrift der Großherzogin Luise von Baden. In: Zeitschrift für die Geschichte des Oberrheins. Nr. 153, 2005, S. 531–543.
Ilona Scheidle: Queering biography. Methodologische Überlegungen am Beispiel der Biografie von Großherzogin Luise von Baden (1838-1923). In: Susanne Blumesberger, Ilse Korotin, (Hrsg.): Biografieforschung. Theoretische Diskurse und methodologische Konzepte. Wien 2012, S. 488-513.
Ilona Scheidle: Emanzipation zu Pflicht – Großherzogin Luise von Baden. In: Zeitschrift für die Geschichte des Oberrheins, 152 Jahrgang, 2004, S. 371 – 395.
Clemens Siebler: Baden-Württembergische Portraits, herausgegeben von Elisabeth Noelle-Neumann. Deutsche Verlags-Anstalt Stuttgart, Stuttgart 1999, ISBN3-421-05271-9, S. 137-144.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Luisa Pruská na Wikimedia Commons
