Luboš Dobrovský
Luboš Dobrovský (2017)
Ministr obrany ČSFR
Ve funkci: 18. října 1990 – 2. července 1992
Předseda vlády	Marián Čalfa
Předchůdce	Miroslav Vacek
Nástupce	Imrich Andrejčák
12. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky
Ve funkci: 1. srpna 1992 – únor 1996
Prezident	Václav Havel
Předchůdce	Karel Schwarzenberg
Nástupce	Ivan Medek
2. velvyslanec ČR v Rusku
Ve funkci: únor 1996 – 2000
Předchůdce	Rudolf Slánský ml.
Nástupce	Jaroslav Bašta
Náměstek ministra zahraničních věcí ČSFR
Ve funkci: červen 1990 – říjen 1990
Stranická příslušnost
Členství	KSČ (1966–1970) Občanské fórum Občanské hnutí
Rodné jméno	Luboš Hammerschlag
Narození	3. února 1932 Kolín Československo Československo
Úmrtí	30. ledna 2020 (ve věku 87 let) Praha Česko Česko
Děti	syn Jan Dobrovský a Pavel Dobrovský
Alma mater	Univerzita Karlova v Praze
Profese	novinář, překladatel, politik
Ocenění	Řád TGM III. třída (2002) Cena Rudolfa Medka (2009) Cena Ferdinanda Peroutky (2015)
Podpis
Commons	Luboš Dobrovský
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luboš Dobrovský (3. února 1932 Kolín – 30. ledna 2020 Praha^[1][2]) byl český novinář, disident a politik, překladatel z ruštiny a polštiny, v letech 1990–1992 československý ministr obrany, v letech 1992 až 1996 kancléř prezidenta Václava Havla a v letech 1996–2000 český velvyslanec v Ruské federaci. Otec podnikatele Jana Dobrovského.

Narodil se jako Luboš Hammerschlag v rodině židovského původu, což si později StB pečlivě zjistila.^[3] Studoval vojenské a pak civilní gymnázium v Moravské Třebové, později rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byl také Jiří Dienstbier, s nímž později úzce spolupracoval. V letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu a v letech 1967–1968 dopisovatelem v Moskvě. V roce 1967 vstoupil do KSČ, odkud vystoupil v roce 1970. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu a pak do roku 1989 pracoval v dělnických profesích.^[4]

Roku 1958 začal publikovat v literárním časopisu Plamen, dále publikoval v Literárních novinách, v časopisech Reportér, Politika a dalších. Později redigoval samizdatový časopis Kritický sborník a od roku 1987 samizdatové Lidové noviny.^[5]

Zemřel dne 30. ledna 2020 v Praze ve věku 87 let.^[6]

V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Na přelomu let 1989 a 1990 byl mluvčím Občanského fóra, od ledna do června 1990 působil jako náměstek Federálního ministra zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Poté byl do února 1996 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 1996 až 2000 byl českým velvyslancem v Ruské federaci.^[7]

V březnu 2014 v reakci na anexi Krymu podepsal výzvu Sobotkově vládě – výzva požadovala tvrdší postup vůči Rusku a ruským občanům, včetně příslušníků ruské menšiny v Čechách, konkrétně „okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, zrušení možnosti obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace od 1. ledna 2015, zmrazení kont ruských občanů v ČR s cílem prověřit legálnost těchto vkladů, zastavení vstupu ruského byznysu a kapitálu do ČR“.^[8]

Zabýval se překlady z ruštiny a polštiny, zejména beletrie, ale v 70. a 80. letech 20. století také politologických textů. Překlady v době komunistického režimu nemohl vydávat pod vlastním jménem.

Databáze Obce překladatelů uvádí:^[7]

• 1992 – Tadeusz Konwicki: Malá apokalypsa – Mladá fronta
• 1977 – Stanisława Platówna: Skok přes kůži – Lidové nakladatelství (pod jménem Helena Sofrová)
• 1973 – Pavel Grigorjevič Antokolskij: Pohádky času – Odeon (pod jménem Květa Koževniková)

• V roce 2002 mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně.
• V únoru 2016 získal Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2015.^[9]
• V květnu 2018 získal Cenu Bezpečnostní rady státu,^[10] odmítl ji však převzít.^[11]

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 153. 
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 106. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 242. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Luboš Dobrovský na Wikimedia Commons
• Osoba Luboš Dobrovský ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Luboš Dobrovský
• Dobrovský Luboš, profil na stránkách Obce překladatelů
• Na pozvání – Luboš Dobrovský^{[nedostupný zdroj]}, rubrika v týdeníku Respekt
• Magdaléna Bartošová: Luboš Dobrovský: Putin o samoděržaví nemluví, zato se tak chová, rozhovor pro Český rozhlas 6, 22.12.2000
• Galerie ministrů národní obrany – Ministři národní obrany v letech 1918 až 1992