Tento druh, náležející k rozšířenému rodulněnka, má svůj areál omezen převážně jen východní a střední Evropu. Jeho západní hranice je v Německu a Rakousku, severní v Polsku a Pobaltských zemích a na východě zasahuje na Ukrajinu, do centrálního Ruska a Rumunska. Ve všech těchto zemích se vyskytuje jen vzácně a dostává se mu různého stupně ochrany. V zemích jako Dánsko již nedávno vymizel. Na Slovensku byl nedávno (2016) nalezen na území stratovulkánu Poľana.
Je to bylinavytrvalá, s tenkým plazivým, výběžkatým oddenkem. Vyrůstá z něho jedna nebo několik nahloučených jednoduchých, vzácněji větvených lodyh vysokých 10 až 20 cm, které bývají přímé nebo vystoupavé. Z lodyhy vyrůstají střídavě čárkovitě kopinaté listy, dlouhé 2 až 4 cm a 2 až 3 mm široké, čím výše tím jsou větší. Asi v polovině výšky lodyha přechází v jednoduché hroznovitékvětenství zakončené jalovým listnatým chocholem.
Květonosné větvičky jsou vždy s jedním květem na stopce obloukovitě odstálé. Od stopky vyrůstá poměrně dlouhý podkvětní listen, postranní listence nejsou vyvinuty. Oboupohlavné květy s neopadávajícím širokým kalichovitýmokvětím mají 5 do poloviny srostlých přímých lístků, které jsou uvnitř bílé a vně zelené. V květu je 5 tyčinek umístěných pod okvětními lístky, jejich prašníky mají prašné váčky obracené směrem ke středu. Jednopouzdrý spodní semeník vytvořený se tří plodolistů obsahuje tři vajíčka, na vrcholu nese čnělku s paličkovou bliznou. Mezi tyčinkami a čnělkou jsou nektarové žlázky. Kvetou v květnu až červnu a jsou opylovány převážně létajícím hmyzem, někdy dochází i k samoopylení.
Po odkvetení se okvětní lístky zavinou dovnitř, takže přischlé okvětí je mnohem kratší než zřetelně stopkatý elipsovitý plod, kožovitá nažka.[1][2][3]
Když mladá rostlinka vyklíčí ze semene, roste velice pomalu, v prvém roce vyroste maximálně do 4 cm. Z jejího hlavního kořene počnou postupně vyrůstat jemné postranní kořínky a ty hledají kořeny jiných rostlin. V místech styku s nimi vytvoří malé kulovité útvary, z kterých začnou vyrůstat haustoria pronikající dovnitř symbiotické rostliny a srůstají s její dřevní části, s xylémem, odkud odčerpávají vodu a minerální látky. Organické (ústrojné) látky si rostlinka získává z půdy sama.[2][3][4]
Rozšíření
Je to druh úzce vázaný na vlhké rašelinné až slatinné louky nebo světlé lesy s dobře minerály zásobenou, hlubokou půdou. Hladina spodní vody může kolísat, terén však smí být zaplavován jen krátkodobě. Roste převážně v nížinách nebo i mírných pahorkatinách v termofytiku a mezofytiku jako součást bezkolencových luk svazůMolinion a Caricion davallianae. Velice prospěšné pro zachování současných populací je pravidelné každoroční kosení areálu výskytu v srpnu, tj. po vysemenění.
Podle „Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky“ je lněnka bezlistenná řazena mezi druhy kriticky ohrožené – C1. Stejně tak je hodnocena „Bernskou úmluvou o ochraně evropské fauny a flory“.[5]
Poznámka
Český název lněnka bezlistenná je morfologicky nesprávný, popisovaná rostlina listeny má, ale nemá listence.
↑ abcd DVOŘÁK, Václav. Natura Bohemica: Lněnka bezlistenná [online]. Natura Bohemica, Olomouc [cit. 2011-01-06]. Dostupné online.
↑ ab POLÍVKA, František. Názorná květena zemí koruny české: Lněnka bezlistenná [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, 1901 [cit. 2011-01-06]. S. 17. Dostupné online.
↑ abMARHOUL, Pavel; TUROŇOVÁ, Dana. Zásady managementu v lokalitách Natura 2000: Lněnka bezlistenná [online]. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2008 [cit. 2011-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-24. ISBN978-80-87051-38-2.
↑PROCHÁZKA, František. Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky [online]. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2001 [cit. 2011-01-06]. Dostupné online. ISBN80-86064-52-2.[nedostupný zdroj]
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu lněnka bezlistenná na Wikimedia Commons