Lejsčík novozélandský

Jak číst taxoboxLejsčík novozélandský
alternativní popis obrázku chybí
Poddruh ze Severního ostrova
(subsp. toitoi)
alternativní popis obrázku chybí
Poddruh z Jižního ostrova
(subsp. macrocephala)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďlejsčíkovití (Petroicidae)
RodPetroica
Swainson, 1829
Binomické jméno
Petroica macrocephala
(Gmelin, 1789)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lejsčík novozélandský (Petroica macrocephala) je malý pěvec z čeledi lejsčíkovití (Petroicidae), který je endemický Novému Zélandu včetně některých jeho přilehlých souostroví. Tvoří 5 poddruhů, které se od sebe liší ve velikosti těla a barvách opeření. Lejsčík novozélandský patří k ptákům, kteří se poměrně dobře adaptovali na změny habitatu, které s sebou přinesl člověk.

Systematika a rozšíření

Lejsčík novozélandský náleží do rodu austroasijských lejsčíků Petroica. Tvoří 5 poddruhů, přičemž každý poddruh je rozšířen na jiné skupině ostrovů. Bylo navrženo, že 4 z těchto poddruhů představují samostatné druhy (všechny až na chathamský poddruh[2]), nicméně analýzy DNA takové závěry nepotvrdily.[3] Nadále se tak rozlišuje 5 poddruhů s následujícím rozšířením:[4][5]

Typový poddruh subsp. macrocephala poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789 na základě exempláře, který byl opatřen během druhé Cooky plavby v Dusky Sound.[6]

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • Lejsčík novozélandský (vlevo, 1845–1848)
    Lejsčík novozélandský (vlevo, 1845–1848)
  • Kresba hlavy (Walter Buller, 1888)
    Kresba hlavy (Walter Buller, 1888)
  • Kresba hnízda (Walter Buller, 1888)
    Kresba hnízda (Walter Buller, 1888)

Popis

Subsp. macrocephala

Jedná se o malého lesního pěvce s velkou hlavou a krátkým ocasem. Délka těla se se pohybuje kolem 13 cm, váha kolem 11 g. Poddruhy se mírně liší ve velikost a barvě opeření. Výjimkou je subsp. dannefaerdi, který je cele černý, nedospělí jedinci světle hnědočerní; samce lze rozpoznat podle mírně lesklejšího opeření. Váha poddruhu dannefaerdi dosahuje 20 g. U ostatních 4 poddruhů mají samci černou hlavu s bílým flekem u kořene horní čelisti, černou horní část hrudi a černou svrchní část těla včetně ocasu a křídel. Křídelní letky jsou na bázi bíle zbarvené, což při složení křídla vykresluje příčné bílé pruhování přes křídla. Spodina je žlutá. Subsp. macrocephala, chathamensis a marrineri mají při ostrém přechodu mezi černou horní části hrudi a spodnější žlutou hrudí výrazné sytě žluté až oranžové peří. Nedospělé jedince lze rozpoznat podle světlejšího opeření a jemného pruhování světlou a tmavou barvou na hlavě. Samice poddruhů toitoi, macrocephala a chathamensis mají hnědavou hlavu, hřbet a ocas.[7][8]

Biologie

Druh se poměrně hojně vyskytuje v různých typech stanovišť od úrovně moře po subalpinské oblasti. Preferuje hlavně původní lesy (mj. nohoplodové, pabukové a manuko-kanukové porosty), avšak běžně se vyskytuje i v druhotných lesích, zvláště pokud jsou starší. Vzácněji obývá i oblasti pozměněné člověkem jako jsou zahrady a parky. Populace ze Snárských ostrovů se vyskytuje i v travnatých oblastech. Lejsčíci celoročně obývají svá teritoria, která vehementně brání proti vetřelcům všeho druhu. Žijí usedavě, avšak mladí jedinci se během disperze mohou rozletět i desítky kilometrů daleko a mohou překonat i nehostinná otevřená prostranství včetně vodních ploch a měst.[7] Byl zdokumentován jedinec subsp. toitoi, který byl odchycen v pohoří Hunua na Severním ostrově a vypuštěn na ostrově Tiritiri Matangi, a později byl spatřen zpět v pohoří Hunua. Přímá vzdálenost mezi oběma místy je 56 km včetně 10 km dlouhé oceánské plochy.[9]

Živí se různými bezobratlými živočichy jako jsou pavouci, brouci, mouchy, můry, různonožci a wety. Vzácněji sezobnou i ovoce. Potravu sbírají samostatně nebo v páru, výjimečně ve smíšených hejnech zahrnujících i jiné ptačí druhy.[7]

Hnízdění

Subsp. chathamensis

Lejsčíci novozélandští celoročně žijí na teritoriu se svým partnerem. Hnízdní sezóna začíná v prosinci, kdy se samci začnou ozývat svými namlouvacími písněmi, které gradují v srpnu. Hnízdo z chrastí, stromové kury, rostlinných vláken a mechu staví pouze samice. Vystýlku tvoří šupiny kapradinových stromů společně s jemnými travami, mechem a peřím. Hnízdo se nachází na stromě 1–10 m nad zemí, a to typicky ve větvení stromu nebo v jamce kmenu po odumřelé větvi. Doba kladení vajec se liší v závislosti na poddruhu, např. na Severním a Jižním ostrově dochází ke kladení vajec od září do ledna, zatímco na Chathamských ostrovech to je od září do poloviny prosince. Samice klade v denních intervalech 3–6 krémových vajec elipsovitého tvaru se žlutofialovými flíčky na širším vrcholu. Vejce mívá rozměr 18×15 mm, nicméně průměrné rozměry vajec i jejich průměrný počet se může lišit podle poddruhu. Inkubuje pouze samice po dobu 15–17 dní. Při inkubování je samice krmena samcem. Ptáčata po narození krmí oba rodiče, avšak v případě nového zahnízdění roli hlavního pečovatele přebírá samec, zatímco samice začne hnízdit jinde. Takto může pár lejsčíků vyvést i tři snůšky za rok, v případě selhání některé z nich mohou zahnízdit až 6× ročně. Ptáčata se rozlétají po 17–20 dnech od vylíhnutí. Potravu si začínají shánět kolem věku 28 dní, avšak rodiče je přikrumují až někdy do 35 dní, načež dochází k disperzi. Poprvé zahnizďují v prvním roce života.[10]

Ohrožení

Stavy lejsčíků patrně poklesly po vykácení novozélandských nížinných lesů a po introdukci invazních druhů savců. Lejsčíci se však dobře adaptovali na změny v krajině způsobené člověkem a jejich populace je dnes stabilní. Subsp. chathamensis vymizel z Chathamova ostrova v 70. letech 20. století a v roce 1976 byl odstraněn z ostrovů Mangere a Little Mangere, aby se podpořila obnova populací lejsčíků chathamských (Petroica traversi). V roce 1987–1989 však byli reintrodukováni na Mangere a samovolně osídlili i Little Mangere.[10] Mezinárodní svaz ochrany přírody populaci hodnotí jako málo dotčenou.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ HOLDAWAY, Richard N.; WORTHY, Trevor H.; TENNYSON, Alan J. D. A working list of breeding bird species of the New Zealand region at first human contact. New Zealand Journal of Zoology. 2001-01-01, roč. 28, čís. 2, s. 119–187. Dostupné online [cit. 2022-11-01]. ISSN 0301-4223. DOI 10.1080/03014223.2001.9518262. (anglicky) 
  3. ↑ MILLER, Hilary C.; LAMBERT, David M. A molecular phylogeny of New Zealand’s Petroica (Aves: Petroicidae) species based on mitochondrial DNA sequences. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2006-09-01, roč. 40, čís. 3, s. 844–855. Dostupné online [cit. 2022-11-01]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2006.04.012. (anglicky) 
  4. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 170–171. (anglicky) 
  6. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 203–205. (anglicky) 
  7. ↑ a b c POWLESLAND, R. G. Tomtit [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 178.
  9. ↑ PARKER, Kevin A.; HUGHES, Barbara; THOROGOOD, Rose; GRIFFITHS, Richard. Homing over 56 km by a North Island tomtit (Petroica macrocephala toitoi). S. 238–239. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand, Inc., 2004 [cit. 2022-12-18]. Roč. 51, s. 238–239. Dostupné online. ISSN 0029-4470. (anglicky) 
  10. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 418-419.
  11. ↑ Auckland Snipe [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22727499A94950981, 2016 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22727499A94950981.en. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; PETER, J. M., 2002. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 6, Pardalotes to shrike-thrushes. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195537628. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy