Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (do 1929) Království Jugoslávie (od 1929) Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца Kraljevina Jugoslavija Краљевина Југославија
Království Jugoslávie[2] (Краљевина Југославија, Kraljevina Jugoslavija) byla země v jihovýchodní a střední Evropě, která existovala od roku 1918 do roku 1941. V letech 1918 až 1929 se oficiálně nazývala Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tehdejší srbochorvatštinouKraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca (cyrilicí) Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца, slovinskyKraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev(, zkracované na Království SHS, ale termín „Jugoslávie“ (dosl. 'Země jižních Slovanů' ) byl jeho hovorový název kvůli jejímu původu.[3] Oficiální název státu byl změněn na „Království Jugoslávie“ králem Alexandrem I.3. října1929.[3]
Státu vládla srbská dynastie Karađorđevićů, která dříve vládla Srbskému království za Petra I. od roku 1903 (po květnovém převratu). Petr I. se stal prvním králem Jugoslávie až do své smrti v roce 1921. Na jeho místo nastoupil jeho syn Alexandr I., který byl regentem za svého otce. Byl známý jako „Alexander Sjednotitel“ a v roce 1929 přejmenoval království na „Jugoslávii“. Byl zavražděn v MarseilleVladem Černozemskim, členem Vnitřní makedonské revoluční organizace (IMRO), během své návštěvy Francie v roce 1934. Korunu předal 11letému synovi Petrovi. Alexandrův bratranec Pavel Karađorđević vládl jako princ-regent až do roku 1941, kdy Petr II. dosáhl plnoletosti.[5] Královská rodina odletěla do Londýna ve stejném roce, než byla země napadena mocnostmi Osy.
Tomuto vývoji předcházelo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července1917 a Ženevská dohoda z 6.– 9. listopadu 1918. Ještě v květnu 1917 jihoslovanští poslanci vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.
Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším. Jednotlivé národy a národnosti se nacházely na zcela odlišných stupních vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak hospodářské a společenské. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý.[7] Dalším problémem společného státu byla existence tří kulturně-civilizačních okruhů – západního, východního a orientálního, potažmo tří náboženství – katolického a pravoslavnéhokřesťanství a sunnitského islámu. 78 % obyvatel státu žilo navíc na venkově.[8]
Ve Vidovdanské ústavě byl potvrzen centralistický charakter státu. Původní jednotky, které existovaly během Rakousko-Uherska apod. byly zrušeny a považovány za nebezpečný zdroj možného separatismu, pokud by byly obnoveny. Každá z oblastí byla organizována tak, aby měla nejméně 800 000 obyvatel a aby mohla být ekonomicky funkční; i přesto však nedošlo k tomu, co bylo zavedeno v roce 1929, tedy k spojení zcela nesourodých území do velkých celků. Všech 33 oblastí víceméně respektovalo historické hranice (jednu oblast tvořila například Černá Hora, šest Bosna a Hercegovina, či tři nejjižnější pak území budoucí svazové republiky Makedonie.[9] Proti takovému uspořádání však byla řada např. chorvatských politiků.
Značné regionální odlišnosti jednotlivých oblastí v království vyvolávaly nestabilní situaci, která vyústila na počátku 20. let v rozsáhlé zmatky ve státní správě a politice (časté střídání vlád) a několik protestních akcí v Lublani, Záhřebu, Podgorici i Bělehradě. Panovaly obavy z komunistického převratu, či intervence ze zahraničí. Neutěšená situace vyvrcholila v létě 1928, kdy došlo v parlamentu k zastřelení dvou chorvatských poslanců. Následně v lednu 1929 se za pomoci vojenských kruhů král Alexandr I. chopil moci a nastolil diktaturu. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. V roce 1929 se název země změnil na Království Jugoslávie a změny postihly i správní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých oblastí. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jedné slovinské.
V zahraniční politice 30. let se sice Jugoslávie orientovala především (stejně jako například Československo) na Francii a Malou Dohodu (ČSR také Jugoslávii prodávala vojenskou techniku a odebírala odtamtud suroviny), postupem času, hlavně se sílením Německa bylo jasné, že bude nezbytná změna kurzu, chce-li společný jihoslovanský stát, obklopený samými nepřáteli (Itálie, Maďarsko, Bulharsko, Albánie), přežít. Během vlády Milana Stojadinoviće se navíc rozvinul s Německem i zahraniční obchod, což bylo zapříčiněno také i izolací Itálie kvůli válce v Habeši. V rámci Malé Dohody začal Bělehrad zastávat stále rezervovanější postoj, na rozdíl od Rumunska a Československa, které zhoršování vztahů mezi Berlínem a Paříží děsilo a kteří se obávali další německé expanze. Jugoslávská strana odmítala návrhy na posílení paktu.
Třicátá léta 20. století byla svědkem růstu nacionalistických ambicí jednotlivých národů Jugoslávie, které vyústily v úspěšný atentát na Alexandra I. v Marseille, spáchaný probulharským Makedoncem Veličkem Kerinem. Novým králem se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923–1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karađorđevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila.
Ihned po napadení Polska Německem v září 1939 se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček–Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, která zahrnovala i značnou část Bosny a Hercegoviny. Ohrožení ze strany mocností Osy vedlo tehdejšího regenta prince Pavla k podpisu paktu o spolupráci s Osou 25. března1941. Jeho rozhodnutí však vedlo k masovým demonstracím, převratu a uchopení moci tehdy sedmnáctiletým králem Petrem II. Krátce na to (6. dubna) vtrhla vojska Osy do Jugoslávie a obsadila ji. Během několika dní se podařilo okupačním silám obsadit všechna hlavní města v zemi. Nákladně budované vojsko království se ukázalo jako zcela neschopná síla.
Okupační síly se pokoušely zajistit si válečnou výrobu v obsazených zemích. Budovaly proto nové továrny a upravovaly staré. Většina obyvatel však tehdy ještě pracovala v zemědělství, byl jim ale zabavován dobytek. Hospodářství, které bylo slabé již před válkou, dostalo další zásah. Infrastrukturu začaly velmi brzy napadat protiokupační ozbrojené síly.[12]
Petr II. uprchl do Londýna, odpor na jugoslávském území však dále vedl komunistický vůdce Josip Broz Tito, který 29. listopadu1943 na 2. zasedání AVNOJ vyhlásil Demokratickou federativní Jugoslávii. Vedle toho proti Němcům také bojovaly skupiny četniků, ozbrojených srbských vzbouřenců. Ti měli zpočátku velké sympatie západních zemí, avšak poté, co Titovi partyzáni slavili úspěch a četnické síly se pokoušely vyjednat s Němci alespoň příměří, podpořila Evropa v čele s Británií hlavně Tita. Západní spojenci se sice snažili o sloučení vedení domácího i zahraničního odboje a obnovení království, exilová vláda se však propadala do stále závažnějších problémů a 29. listopadu1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie.
1 Zdroje: BANAC, Ivo. The National Question in Yugoslavia. Origins, History, Politics. 2nd printing. vyd. Ithaca, NY: Cornell University Press, 1992. Dostupné online. ISBN9780801494932. S. 58.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. (The table represents a reconstruction of Yugoslavia's ethnic structure immediately after the establishment of the kingdom in 1918.)
Do roku 1929 byli Srbové, Chorvati a Slovinci ústavními národy, než se sloučili do jedné „jugoslávské“ národnosti.
Jazyky
Následující data, seskupená podle prvního jazyka, pocházejí ze sčítání lidu v roce 1921:
↑MARSENIĆ, Dragutin. Ekonomika Jugoslavije. Bělehrad: Ekonomika, 1990. 509 s. ISBN86-7113-046-0. Kapitola Ljudski i materijalni uslovi privrednog razvoja Jugoslavije, s. 55. (srbochorvatština)
↑KAMUSELLA, Tomasz. The politics of language and nationalism in modern Central Europe. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 May 2016. ISBN978-0230550704. S. 228, 297.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ ab"Kraljevina Jugoslavija! Novi naziv naše države. No, mi smo itak med seboj vedno dejali Jugoslavija, četudi je bilo na vseh uradnih listih Kraljevina Srbov, Hrvatov in Slovencev. In tudi drugi narodi, kakor Nemci in Francozi, so pisali že prej v svojih listih mnogo o Jugoslaviji. 3. oktobra, ko je kralj Aleksander podpisal "Zakon o nazivu in razdelitvi kraljevine na upravna območja", pa je bil naslov kraljevine Srbov, Hrvatov in Slovencev za vedno izbrisan." (Naš rod ("Our Generation", a monthly Slovene language periodical), Ljubljana 1929/30, št. 1, str. 22, letnik I.)
↑Yugoslavia from a Historical Perspective [online]. YU Historija [cit. 2020-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2022.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑J. B. Hoptner. Yugoslavia in Crisis 1934–1941 [online]. Columbia University Press, 1963. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Walter R. Roberts. Tito, Mihailović, and the Allies, 1941–1945. [s.l.]: Rutgers University Press, 1973. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 December 2021. ISBN978-0813507408. S. 288.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MARSENIĆ, Dragutin. Ekonomika Jugoslavije. Bělehrad: Ekonomika, 1990. 509 s. ISBN86-7113-046-0. Kapitola Regionalni razvoj i posebno razvoj nedovoljno razvijenih republika i pokrajine Kosovo, s. 310. (srbochorvatština)
↑MALOVIĆ, Gojko. Saobraćaj i veze u Kraljevini Jugoslaviji. Beograd: Stručna knjiga, 2013. S. 7. (srbština)
↑MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN953-6308-46-0. Kapitola Obilježja Vidovdanskog ustava, s. 96. (chorvatština)
↑Weithmann, Michael W., Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 201 a 204
↑Per Banac himself, the Macedonians were "Bulgarians in the common struggle against Serbian and Greek hegemonism, but within the Bulgarian national project, they were increasingly becoming separate regional community." The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. Cornell University Press, 1988. p. 327. ISBN9780801494932
↑ abGroup of Authors (1997). Istorijski atlas (1st ed.). Zavod za udžbenike i nastavna sredstva & Geokarta, Belgrade. p. 91. ISBN86-17-05594-4.
SOVILJ, Milan. Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939-1941. Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN978-80-7308-686-2
.svg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
_crowned.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
