Kolem roku 1365 Dejanovićův starší bratr Jovan Dragaš držel Štip a Strumici. Jovan byl carem Štěpánem Urošem V. (před rokem 1373) povýšen na despotu, stejně jako car Dušan povýšil jejich otce Dejana na despotu. Osmanské prameny uvádějí, že v roce 1373 osmanské vojsko přinutilo "Saruyara" (Jovana Dragaše) v horní Strumě, aby uznal osmanské vazalství. Oba bratři Jovan a Konstantin měli vlastní polonezávislou vládu, ovládali široké území mezi řekami Vardar a Struma s městy Velžbad, Veles, Melnik, Pernik, Petrić, Strumica a Štip.[2] Také razili mince ve stylu dynastie Nemanjićů. Po Jovanově smrti roku 1378 vládl Konstantin nad vším územím až do své smrti.
Dne 10. února 1392 se Dejanovićova dcera Helena (Jelena) provdala za Manuela II.Palaiologa a následujícího dne je patriarchakorunoval císařem a císařovnou.
Manželství
Konstantin Dejanović byl dvakrát ženatý, jeho první žena je často uváděna jako neznámá, avšak bulharskýhistorikIvan Božilov uvádí, že: Tamara, sestra cara Ivana Šišmana, je žena Konstantina Dragaśe, a matka jeho dcery Heleny, manželky císaře Manuela II. Palaiologa, a je matkou posledního císaře Konstantina XI. Dragaśe.[3] Také Mihail-Dimitrij Sturdza ve svém Historickém a genealogickém slovníku velkých rodů Řecka, Albánie a Konstantinopole uvádí jako první ženu Konstantina Dragaśe Tamaru (Kera-Tamara), bulharskou šišmanovskou princeznu.[4]
Druhou Konstantinovou ženou se stala Eudokie z Trabzonu, vdova po Tadjeddinu Pašovi, muslimském emírovi z Limnie.
Odkaz
Dejanović je v srbské epické poezii uctíván jako beg Kostadin (v poezii získal titul beg, protože se stal osmanským vazalem). Turci po Kostadinovi přejmenovali jeho vládnoucí město Velžbad na Kjustendil.
Konstantin je obvykle líčen jako převážně záporná postava a slouží především jako kontrast k osobě Marka Kraljeviće (oba jsou často líčeni jako pokrevní bratři), aby se zdůraznil rozdíl mezi zdánlivě totožnými povahami jejich vztahů s Osmanskou říší, neboť oba byli jejími vazaly. Jejich motivy jsou však poněkud odlišné. Zatímco Marko je vykreslen jako ten, kdo přijímá osmanskou nadvládu v zájmu a pro blaho svého národa, Konstantin hledá způsob, jak si zachovat své postavení a privilegia, aniž by bral ohled na jakoukoli formu vyššího morálního kodexu.
↑PELIKÁN, Jan; HAVLÍKOVÁ, Lubomíra; CHROBÁK, Tomáš, Jan Rychlík. Miroslav Tejchman. Ondřej Vojtěchovský. Dějiny Srbska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 670 s. ISBN80-7106-671-0. S. 90–100.
↑BOŽILOV, Ivan. Familiiata na Asenevtsi (1186-1460); genealogiia i prosopografiia. Sofie: Izd-vo na Bulgarskata akademiia na naukite, 1985. 502 s. S. 492–502.
↑STURDZA, Mihail-Dimitrij. Dictionnaire historique et généalogique des grandes familles de Grèce, d'Albanie et de Constantinople. Paříž: [s.n.], 1983. 657 s. S. 370.