Studoval polskou filologii na Varšavské univerzitě. Debutoval v roce 1932 povídkou Wobec czyjegoś życia (později přejmenovanou na Kłamstwa). V roce 1938 vydal povídku Ład serca, za kterou v roce 1939 získal Cenu mladých Polské literární akademie. Před druhou světovou válkou byl považován za spisovatele hlásícího se k křesťanskému proudu v polské literatuře. V letech 1940–1944 se angažoval v kulturní činnosti tzv. polského podzemí a během války také pomáhal pronásledovaným židům. Po válce společně s Czesławem Miłoszem napsal scénář k filmu Robinson warszawski, který byl inspirován zkušenostmi Władysława Szpilmana (o kterém byl později natočen film Pianista). V letech 1949–1952 žil ve Štětíně, kde vedl tamní Svaz polských spisovatelů. V letech 1952–1956 byl poslancem Sejmu. V první polovině 50. let 20. století psal propagandistické, socialisticko-realistické texty, které podporovaly stalinismus.
Czesław Miłosz jej ve své knize Zotročený duch, která se (mimo jiné) zabývá příklonem některých polských spisovatelů ke stalinismu, popsal jako spisovatele s označením Alfa. Navzdory svému působení v první polovině 50. let ale Andrzejewski v roce 1957 vystoupil z polské komunistické strany a od 60. let 20. století se aktivně podílel na činnosti demokratické opozice. V 70. letech spoluzakládal opoziční organizace Komitet Obrony Robotników a Komitet Samoobrony Społecznej KOR.
Hrob Jerzyho Andrzejewského ve Varšavě.
Osobní život Andrzejewského byl rozpolcen mezi dva světy. Na jedné straně byl dvakrát ženatý (z druhou manželkou měl dvě děti), na druhé straně ale měl intimní styky s muži. Téma homosexuality se také objevovalo v jeho literární tvorbě (např. v jeho posledním díle Cesarz Heliogabal se věnuje vztahu římského císaře s jeho sluhou).
V roce 1983 zemřel, pochován je na hřbitově 'Cmentarzu Powązkowskim' ve Varšavě.
Dílo
Jeho dílo se zabývá nejen morálními, ale i filosofickými a politickými problémy Polska dvacátého století. Často se zabývá nacistickou okupací Polska a vznikem socialistického Polska.
Popiół i diament (1948, Popel a démant), přepracováno 1954, zfilmováno roku 1958 (režie Andrzej Wajda), nejslavnější autorovo dílo, román nastavující kritické zrcadlo polské společnosti posledních válečných dní a prvních chvil svobody. Sám autor o svém dále říká: "Chtěl jsem v této knize ukázat polskou skutečnost, jaká byla v prvních dnech svobody, se vší slávou a bídou. Byla to skutečnost surová, brutální i tragická a právě takový je můj román ...".
