PROFILPELAJAR.COM

Jan Nušl
Narození	19. října 1900; Hradec Králové; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	20. září 1986 (ve věku 85 let) nebo 16. září 1986 (ve věku 85 let); Praha ; Československo
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Povolání	klenotník, sochař, designér, restaurátor a učitel
Rodiče	František Nušl
Příbuzní	Jiřina Sokolová a František Nušl (sourozenci)
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.; Chybí svobodný obrázek.

Jan Nušl (19. října 1900 Hradec Králové^[1] – 16. září 1986 Praha^[2]) byl český šperkař, sochař, designér, pedagog a restaurátor.

Život

Narodil se v rodině astronoma Františka Nušla a učitelky Aloisie rozené Doležalové^[1]^[3]. Otec mu vštípil základy rukodělné práce s kovy. Studoval na Odborné škole zlatnické a stříbrnické v Praze (1916–1918) a vyučil se stříbrníkem u Josefa Hoffmanna. Dále studoval v letech 1920–1936 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, základy ornamentálního modelování u Karla Štipla, figurální plastiku u Josefa Mařatky a Bohumila Kafky, až získal specializaci v ateliéru pro modelování v kovu Jaroslava Horejce, jemuž se stal roku 1946 spolupracovníkem a později nástupcem.

Souborné výstavy díla se dočkal u příležitosti svých osmdesátin roku 1980 v Galerii Československý spisovatel v Praze na Národní třídě pod vedením komisaře výstav Karla Šmída. Jeho dílo bylo oceněno titulem Zasloužilý umělec.

Nušl zemřel 20. září 1986 v Praze a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.

Pedagog

Ve školním roce 1945–1946 nastoupil jako profesor modelování a cizelování na Odborné škole šperkařské v Turnově, od školního roku 1946–1947 vytvořil a do roku 1973 vedl specializovaný ateliér šperku a zpracování kovů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se habilitoval. Z jeho ateliéru vyšlo 40 absolventů, vesměs šperkařských osobností. K významným žákům patřili například Anton Cepka, Josef Symon, Vratislav Karel Novák, nebo Alena Nováková, která se roku 1959 stala jeho odbornou asistentkou a od školního roku 1973–1974 převzala celý ateliér.

Výtvarné dílo

Ve 20. a 30. letech vytvářel tepané měděné plastiky v životní velikosti^[4] na sociální a sportovní motivy, portréty a sochy zvířat. Zpočátku byl ovlivněn klasiky kubistické generace (Archipenko, Lipchitz, Gutfreund, Zadkine), později směřoval ke stále většímu tvarovému zjednodušení. V mezinárodním měřítku se prosadil roku 1937, kdy spolu s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou získal stříbrnou a zlatou medaili za skleněnou mozaiku na Světové výstavě v Paříži.^[4] Těžištěm jeho tehdejší práce byly realizace monumentálních prvků architektury z různých kovů. Spolupracoval s architekty Vladimírem Grégrem, Ladislavem Machoněm nebo Františkem Cubrem. Z okouzlení kubismem se brzy dostal ke konstruktivismu a abstrakci.

Šperky

Nušl se věnoval šperku už od 40. let, kdy tvořil především brože s figurálními motivy. Šperk pojímal jako plochý miniaturizovaný reliéf, v němž nepravidelný obryz vymezoval motiv ženské hlavy nebo aktu.^[5] Jeho šperkařskou kariéru přerušilo roku 1950 nucené zrušení živností a státní zabavování drahých kovů. Koncem 50. let tvořil především plastické závěsy s motivy ptáků a aktů, ale postupně se propracoval k abstrakci, inspirované sochami Henry Moora a Barbary Hepworth. Nušl se zasloužil o obnovení prestiže šperkařství úspěchem vystavených zlatých šperků s českými granáty na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu,^[6] za něž získal Velkou cenu. Šlo především o závěsy ve tvaru dutých asymetrických vajíček a valounů, řešených jako volná plastika, jejichž vnitřní část byla osazena českými granáty. Využil přitom nové technologie lepení drahých kamenů.^[7]

Umělecký design a práce v architektuře

Nušl obdržel ocenění za mříž, zhotovenou pro halu kina Bruselského pavilónu na Světové výstavě EXPO 58 v dílnách Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Další mříže navrhl například pro dům U Hybernů v Praze (1957). V architektuře byl realizován také jeho design osvětlovacích těles (provedlo družstvo Napako), insignie nebo volná plastika. Příležitostně se svými žáky zasáhl i do zlatnického restaurování na Pražském hradě (ve Svatovítském pokladu zhotovili kopii Svatováclavské přilby, konzervovali stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta), kde tyto práce dokončila Alena Nováková.

Dílo ve veřejném prostoru

Reliéf malého státního znaku ČSR na motorový vůz M 290.0 (Slovenská strela)
Část figurální kompozice na stěnách smuteční síně krematoria, Klatovy

Zastoupení ve sbírkách

Uměleckoprůmyslové museum v Praze (šperky a pozůstalost, převzatá po Nušlově smrti z jeho ateliéru)
Muzeum umění Olomouc
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
Galerie hl. m. Prahy (plastiky Ležící žena a Ženské torzo – hliník)
Národní technické muzeum (osvětlovací tělesa)
Národní muzeum (medaile – numismatická sbírka)
Muzeum skla a bižuterie Jablonec nad Nisou
Museum für Kunsthandwerk, Frankfurt nad Mohanem

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1897-1912 v Hradci Králové, sign. 51-6656, ukn.3053, str.92. Dostupné online
↑ Databáze Národní knihovny ČR, Nušl, Jan, 1900-1986
↑ Pobytová přihláška
↑ ^a ^b Vokáčová V, 1979, s. 50
↑ Křížová A, 2022, s. 15
↑ V. Vokáčová v katalogu výstavy Jan Nušl, Praha 1980
↑ Křížová A, 2022, s. 16

Literatura

Jan Nušl, Práce z let 1912–1980. Katalog výstavy; text Věra Vokáčová, Galerie Čs. spisovatele v Praze. SČVU Praha 1980.
Věra Vokáčová: Současný český šperk. Odeon, Praha 1979
Jan Spurný: Jan Nušl (monografie). Praha: Odeon 1983.
Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.) a kolektiv. Praha: Academia 1995, s. 577; autokou hesla je Jaroslava Lencová.
Alena Křížová, Proměny českého šperku na konci 20. století, Academia Praha 2002
Lucie Zadražilová, Sochař ve službách řemesla Jan Nušl; in: Art & Antiques, roč. 8, č.6, 2009 ,s. 58-60.