Narodil se v Praze na Novém Městě v Jungmannově ulici čp. 739/II[3] jako druhé ze tří dětí hodinářského obchodníka Aloise Horejce (1853–1927) a jeho ženy Františky, rozené Suché (*1859). Mladší sestra Marie zemřela ve 12 letech, starší bratr Jan v 36 letech.[4] Ve čtrnácti letech ho rodiče přivedli do litografické dílny, odkud po několika týdnech odešel do učení na gravírníka (rytce kovů) a cizeléra na Odborné škole pro klenotníky, zlatníky, stříbrníky, ryjce kovu a pasíře v Praze. Ve volném čase navštěvoval kurzy dalších řemesel. V letech 1906 až 1910 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Emanuela Nováka, Stanislava Suchardy a Josefa Drahoňovského. Pro zajištění financí pracoval při studiu jako štukatér při výzdobě novostaveb.[5]
V roce 1918 byl na Uměleckoprůmyslové škole jmenován profesorem, vedl ateliér pro umělecké zpracování kovů. V roce 1948 odešel do důchodu, ale zůstal i nadále umělecky činným. V letech 1943 - 1983 bydlel a pracoval v Podskalí v domě čp. 386/II na rohu Trojické ulice a Rašínova nábřeží, kde je umístěna jeho pamětní deska s bronzovou portrétní bustou. Byl členem pražské zednářské lóže Sibi et posteris[6]
Je pohřben na Olšanských hřbitovech (část 004, oddělení 10, číslo hrobu 128). Dědičkou autorských práv k dílu Jaroslava Horejce je Dagmar Dományová.[7]
Jaroslav Horejc: Mříž jižního portálu katedrály sv. Víta, (1930–1955, Praha)Jaroslav Horejc: Sedící dívka (1965, Praha-Štvanice)
Dílo
Je předním představitelem českého art deca. Jeho rané práce stylem vycházejí ze secese, brzy se přiklonil k novoklasicismu a vytvořil si charakteristickou stylizaci protáhlé a přitom zavalité lidské figury s oválným obličejem, štěrbinovýma očima a úzkým nosem (Orfeus).
Často spolupracoval s architekty.
Příklady výtvarných děl
kamenné domovní znamení U kamenného stolu na novostavbě domu čp. 550/II v Praze na Karlově náměstí (1911)
Dvě travertinové alegorické sochy žen pro fasádu budovy čp. 376/II Ministerstva zdravotnictví v Zítkových sadech a jedna socha na spojující zdi budovy čp. 375/II Ministerstva práce a sociálních věcí na Palackého náměstí v Praze (architekt Bohumil Hübschmann), Praha 2 (1929)
Výzdoba katedrály sv. Víta v Praze: tři bronzové figurálními motivy z legendy o sv. Ludmile na vstupní mříži kaple sv. Ludmily a 12 na Zlaté bráně katedrály sv. Víta;[10]
Socha z průčelí ministerstva práce, (1929) Praha 2 – Palackého náměstí
Umělecké mříže
12 figurálních kompozic zemědělských prací roku pro mříž jižního portálu Zlaté brány katedrály Sv. Víta v Praze (1930–1955), autorem návrhu nříže byl arch. Jan Sokol[8]
3 figurální kompozice na mříži kaple sv. Ludmily v katedrále sv. Víta (1938)[8]
mříž s tepanými reliéfy exotických zvířat - sbírka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze
Od roku 1912 se věnoval návrhům keramiky, skla, broží a hraček pro pražský Artěl. Pro Artěl navrhl v roce 1922 tzv. Pražský pohár u příležitosti vzniku tzv. Velké Prahy, realizovala jej sklářská firma Johann Oertel & Co. z Nového Boru.
Pro firmu J. & L. Lobmeyr's Neffe Stefana Ratha z Kamenického Šenova (pobočky vídeňské firmy J. & L. Lobmeyr) navrhl čtyři skleněné broušené poháry, které patří k nejpozoruhodnějším příspěvkům českého sklářství 20. let 20. století. Jde o poháry Bakchus / též název Víno (1920–1921), Kanaan, země blahobytu a plodů / též název Podzim nebo Bohatství přírody (1922), Tanec (1923), Tři bohyně / též název Paridův soud (1924)[12]. Tyto poháry byly oceněny Grand Prix v kategorii skla na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925.
Pro československý pavilon tamtéž navrhoval s Pavlem Janákem lustry, které po skončení výstavy Československý stát věnoval Mezinárodní organizaci práce v Ženevě pro interiéry jejich nově budovaného ředitelství (dnes sídlo Mezinárodní obchodní organizace). V roce 1937 realizoval obří skleněný reliéf na téma Země a lidé, původně navržený pro Palác národů v Ženevě, který nikdy nebyl do Ženevy doručen a dnes je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Pro organizaci Sokol navrhl skleněný pohár s postavou sokolníka pro delegaci jugoslávské sokolské župy na Všesokolském sletu v roce 1920. V roce 1932 navrhl medaili pro Závody československé obce sokolské, která se používala pro ocenění Sokola až do začátku druhé světové války. V roce 1948 navrhl pamětní medaili XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1933 navrhl plaketu lyžařských přeborů Slávie.
Domovní znamení U Kamenného Stolu
Jiné
Navrhoval pamětní medaile a mince: desetikoruna (1928–1933), dvacetikoruna (1933–1934)
Navrhl stříbrné brože pro pařížskou výstavu Arts décoratifs (1925), celkem devět jich bylo realizováno ve stříbře a v tombaku Artělem a prodáváno jak ve Francii, tak v Družstevní práci v Praze a v Brně, vlastnoručně tepaná stříbrná brož s tanečnicí z roku 1924 byla určena pro tanečnici Annu Čekanovou[13]
V roce 1930 navrhl zednářské klenoty činovníků pražské zednářské lóže Sibi et Posteris, také zednářské medaile
↑ abcZAHRADNÍČKOVÁ, Iva. Práce Jaroslava Horejce pro Pražský hrad. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Alena Pomajzlová. Dostupné online.
↑MARKÉTA MERCOVÁ, VLASTIMIL SOCHOR. Kroměřížský hřbitov. Kroměříž: SOkA Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2001. 74 s.
↑Jiří Kuthan, Jan Royt, Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, svatyně českých patronů a králů. NLN Praha 2011, s.155
↑ Jaroslav Horejc: Model mříže pro Naarden. Pestrý týden. 13. 3. 1937, s. 4. Dostupné online.
.jpg)
