Nachází se v katastrálním území města Ružomberok a obce Ľubochňa v okrese Ružomberok v Žilinském kraji. Území bylo vyhlášeno rozhodnutím Komisie SNR pre ŠaK č. 30 z 21. srpna 1964, Úprava Komisie SNR pre ŠaK č.58 906/64-osv./12/ŠaK 56002/1964-osv.4, novelizováno vyhláškou MŽP SR č.83/1993 Z.z. z 23. března 1993 na rozloze 243,37 ha. Ochranné pásmo nebylo stanoveno.[1]
Předmět ochrany
Komplex zachovalých původních fytocenóz nejvyšších poloh Velké Fatry. Javorové a jeřabinové smrčiny pralesovitého charakteru ss smrkem ztepilým (Picea abies), v nejvyšších polohách přirozené řídké porosty s nízko zavětvenými kmeny. Výskumný objekt pro lesní hospodářství.
Rezervace s nejvyšším stupněm ochrany přírody chrání původní společenstva horských smrčin. Převážnou část rezervace tvoří jeřabinové smrčiny (sorbetu-Piceetum), převážně 100 a více leté. Lesní porosty jsou řídké a nízké, typické pro drsné horské podmínky vrcholových částí pohoří. V podrostu se na kyselých půdách vyvinuly společenství brusnice borůvky (Vaccinium myrtillus), brusnice brusinky (Vaccinium vitis-idaea), podbělice alpské (Homogyne alpina) a ďalších. Území je významným tokaništěm dnes už vzácného tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Rezervace poskytuje útočiště i slovenským nejvzácnějším velkým masožravcům medvědu hnědému (Ursus arctos) a rysu ostrovydovi (Lynx lynx).[2]
Svahy v pralesní lokalitě mají převážně vyšší sklon, okolo 25-30 °. Geologický podklad tvoří převážně granodiority, na kterých se vytvořily chudé podzolové půdy. Po okrajích lokality najdeme i karbonátový podklad a to především v severní části lokality. Klima je velmi chladná s krátkým vegetačním obdobím. Z lesních typů stanovišť zabírají největší plochu biotopy smrkových lesů borůvkových. V menší míře v dolince na sever od Malé Smrekovice a na severním okraji lokality se vyskytují i smrkové lesy vysokostébelnaté a při východním okraji pralesní lokality se zachoval biotop bukových a bukovo-jedlových květnatých lesů. Smrkové lesy se vyskytují ve dvou výškových variantách, kde lesy přibližně nad 1 400 m n. m. mají vysokohorský a přirozeně rozvolnější charakter a strukturu, což je na jižním okraji částečně podmíněno i bývalou pastvou. Ostatní níže položené lesy mají charakter plně zapojených smrkových lesů borůvkových, kde se v podrostu prakticky vyskytuje jen borůvka. Výše položené místa jsou převážně ve stádiu rozpadu, případně už i ve stádiu dorůstání. Naopak níže položené části jsou převážně ve stadiu optima. Některé části pralesa se zdánlivě rozpadají i na větších plochách vlivem různých narušení a to především větru, sněhu a působením lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Rozpad na těchto plochách je však dlouhodobý což dokazuje i několik stomp a mrtvé dřevo, které je již delší dobu seschlé, jakož i výzkumy realizované na ploše pralesa v minulém století a také v posledním období. Například při výzkumu horských smrčin se zjistilo, že věky některých smrků dosahují více než 400 let.
Obnova těchto lesů probíhá spontánně na malých ploškách, resp. mozaikách, kde na některých místech se obnovuje přímo smrk - obvykle na spadaném mrtvém dřevě a místy se les obnovuje přes přechodné stádium, přes jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Velikost takových plošek je však jen několik metrů čtverečních a plošky obnovovaných lesíků mají ještě k tomu různý věk v závislosti na postupného rozpadu ploch. Území je proto velmi vhodné k pozorování dynamiky přirozených pralesních horských a vysokohorských smrkových lesů. Velmi zajímavý je také přechod k bukovým pralesovými formacím na východním okraji, které se však nedochovaly na větší výměře vhodné pro zachování přirozené dynamiky těchto lesů. Přechod k těmto typům stanovišť je však poměrně ostrý, což může být podmíněno řadou faktorů (východní expozice, změna podkladu apod.). Ve struktuře pralesů se zachovaly různé znaky, které dokumentují to, že pralesy se tu minimálně dvě generace vyvíjejí bez vlivů po lidských zásazích (např. Poměrně časté tzv. Chodící smrky nebo starší smrky, které naznačují vznik na mrtvém dřevě). Při odečtení věku smrků na nalezeno zlomech bylo zjištěno, že smrky v části, kterou můžeme považovat za stadium optima mají věk v rozmezí 150 až 250 let, výjimečně i více a to přesto že jejich tloušťka byla přibližně stejná.[3]
Pověst
Janošík byl velkým přítelem chudého slovenského lidu a kde jen mohl, hned přišel na pomoc. V Liptově ve vesnici Štiavnice bylo mnoho zemanů, kteří si často zábavy dělávali v blízkém lese. Měli tam kuželnu. Jednou jednomu pánovi napadlo, že místo dřevěných kuželek by byly lepší kuželky živé. Dal hned vyhodit dřevěné kuželky a rozkázal, aby sluhové přivedli devět želiarských chlapců z blízké vesnice. Pánové měli z tohoto žertu velkou radost, chudí rodiče ale plakali, že jejich synové musí sloužit pánům k surové zábavě. Jakmile se o tom Janošík dozvěděl, vzkázal pánům, že je při jejich zábavě navštíví. Pánové se na to přichystali a ozbrojili se puškami. Když byli v nejlepší zábavě, přišel Jánošík a vyčítal pánům nelidskost. Pánové se chopili svých pušek, ale dřív než mohli vystřelit, vyřítili se na ně z houštiny Jánošíkovi kamarádi a svázali je. Pak museli jít všichni na vrch, kde již byla kuželna připravena. Devět pánů se muselo postavit místo kuželek a Jánošíkovi kamarádi se do nich strefovali. Pustili je až tehdy, když každý z nich dostal koulí do zadku. Tak ukázal Janošík pánům surovost jejich zábavy. Ještě dnes si ukazují lidé při Štiavnici Jánošíkovu kuželnu.[4]
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
