PROFILPELAJAR.COM

Ibis čínský
	Ibis čínský
Stupeň ohrožení podle IUCN
	; ohrožený
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	brodiví a pelikáni (Pelecaniformes);
Čeleď	ibisovití (Threskiornithidae);
Rod	ibis (Nipponia); Reichenbach, 1853
Binomické jméno
	Nipponia nippon; (Temminck, 1835)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ibis čínský (Nipponia nippon) je statný pták z čeledi ibisovití, který se kdysi hojně vyskytoval ve východní Asii včetně Japonska. Přeměna habitatu z přirozených močálů na zemědělská (hlavně rýžová) pole, používání agrochemikálií i lov však způsobily drastický úbytek početnosti tohoto ibise a počátkem 80. let 20. století bylo známo již jen několik posledních jedinců z Číny a Japonska. Díky rychlému zásahu ochranářů se však druh podařilo zachránit. Jeho populace je na vzestupu a ibis čínský byl reintrodukován do Japonska i Jižní Koreje.

Systematika

Ibise čínského formálně popsal v roce 1835 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck.^[2] Jedná se o monotypický taxon, tzn. nejsou rozeznávány žádné poddruhy. Ibis čínský je jediným zástupcem rodu Nipponia.^[3]

Výskyt

V minulosti ibis čínský hnízdil na ruském Dálném východě, Japonsku a Číně, a mimo hnízdní období zalétal na Korejský poloostrov i Tchaj-wan.^[4] Jednalo se dokonce o jednoho z nejrozšířenějších ptáků východní Asie.^[5] Z drtivé většiny těchto lokací však ibis čínský vymizel a poslední volně žijící populace se nachází v čínské provincii Šen-si a v Japonsku. V roce 2006 se ve volné přírodě nacházelo snad kolem 500 ibisů čínských.^[4]

Popis

Tento statný, středně velký ibis dosahuje délky těla kolem 56 cm. Prostý šat je cele bílý, nicméně hřbet, křídla a chocholka jsou někdy jemně narůžovělé. Před obdobím hnízdění se hlava, hřbet a krk barví do šeda, která nicméně není způsobena výměnou peří, ale tmavým sekretem vylučovaným z oblasti neopeřených tváří, který si ibis vtírá do peří. Šedě zbarvené části takto zůstávají až do pohnízdního období, kdy ibis přepeří do čistě bílého šatu. Zobák je dlouhý, mírně zahnutý dolů, černý s červenou špičkou. Duhovky jsou červené a značně výrazné na okolní neopeřené rudé kůži, která zasahuje zpoza očí přes tváře až k zobáku.^[6]

Biologie

Jedná se o sociálního ptáka, který hnízdí v malých koloniích i samostatně na vrcholcích stromů nedaleko vodních ploch (močálů, rýžových polí aj.), kde shání potravu procházením močálů a propichováním mokré půdy zobákem.^[7] Sbírá hlavně rybky a měkkýše.^[6] Hlavním predátorem ibise čínského je užovka královská (Elaphe carinata).^[5]

Hnízdění

Hnízda na vrcholcích stromů z větviček mívají v průměru 50–70 cm. Vystélku tvoří vrstva mechu a listí. Samice snáší 2–4 vejce. Bývají modrošedá s hnědými skvrnkami. Váha vajec se pohybuje mezi 65–75 g. Inkubace začíná v Číně v březnu, v Japonsku v dubnu. Inkubační doba se pohybuje kolem 28–30 dní a oba partneři během hnízdění vykazují značně teritoriální chování.^[6]

Ohrožení a ochrana

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje ibise čínského za ohrožený druh. Ibis čínský totiž na drtivé většině svého původního areálu výskytu vyhynul a jeho populace je soustředěna pouze do jedné lokality. Tato populace sice vykazuje stoupající trend, avšak je extrémně malá. Rapidní úbytek populace nastával od konce 19. století do poloviny 20. století. Úplného dna populace ibise černého dosáhla v roce 1981, kdy bylo ve volné přírodě v Číně známo posledních 7 jedinců.^[4] Z těchto 7 jedinců byly pouze dva hnízdní páry, takže současná populace se potýká s extrémně nízkou genetickou diverzitou.^[8] Posledních 5 ibisů bylo později nalezeno i v Japonsku, kde byli vzati do zajetí pro umělý odchov, který však nebyl příliš úspěšný.^[4]

Primární příčinou úbytku početnosti byl zánik přirozených stanovišť, zejména odlesňování a přeměna močálů na rýžová pole. Počty snižoval i častý lov místními obyvateli. Následkem rapidních změn na stanovištích ibisů došlo k úbytku hnízdních příležitostí. Druhu nepomohlo ani intenzivní používání zemědělských chemikálií na rýžových polích, které vedlo k rapidnímu snížení biodiverzity a tím i potravní nabídky ibisů. Po objevení posledních jedinců v roce 1981 došlo k omezení používání agrochemikálií i kácení lesů v regionu jejich výskytu, zákazu používání střelných zbraní k lovu ibisů a následné právní ochraně těchto ptáků a založení Přírodní rezervace Šen-si pro ibise čínské (Shaanxi Crested Ibis Nature Reserve).^[4] Podporu volně žijící populace pomáhá zajistit vypouštění ibisů odchovaných v zajetí zpět do volné přírody, se kterým se začalo již v roce 1986 v pekingské zoo, kde se v roce 1992 povedlo odchovat první tří ptáčata ibise čínského.^[9] Chov se postupně rozšiřoval a přerostl i do několika dalších čínských zoologických zahrad a v roce 2010 se v zajetí chovalo až 600 ibisů čínských.^[4]

V Japonsku došlo k prvnímu vypuštění ibisů čínských v roce 2008, tedy 27 let poté, co se v japonské přírodě nacházel poslední ibis čínský.^[10] V roce 2016 bylo potvrzeno, že se ibis čínský znovu rozmnožuje v japonské volné přírodě. Poměrně velká populace se dnes nachází na ostrově Sado.^[11] V roce 2021 bylo potvrzeno narození ibisů čínských ve volné přírodě i v Jižní Koreji.^[12]

Odkazy

Reference

↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑ TEMMINCK, C.J.; BUFFON, Georges Louis Leclerc, et al. Nouveau recueil de planches coloriées d'oiseaux : pour servir de suite et de complément aux planches enluminées de Buffon, édition in-folio et in-4⁰ de l'Imprimerie royale, 1770. Svazek v.5 (1838). A Strasbourgh: Chez Legras Imbert et Comp, 1835. Dostupné online. S. 295, pl.551.
↑ Owls. Ibis, spoonbills, herons, Hamerkop, Shoebill, pelicans [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f Nipponia nippon [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22697548A132069229.en. (anglicky)
↑ ^a ^b YU, Xiaoping; LI, Xia; HUO, Zhiping. Breeding ecology and success of a reintroduced population of the endangered Crested Ibis Nipponia nippon. Bird Conservation International. 2015-06, roč. 25, čís. 2, s. 207–219. Dostupné online [cit. 2023-11-29]. ISSN 0959-2709. DOI 10.1017/S0959270914000136. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c HANCOCK, James A.; KUSHLAN, James A.; KAHL, M. Philip. Storks, Ibises and Spoonbills of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2001. ISBN 978-1-4081-3499-3. S. 249–252. (anglicky)
↑ BRAZIL, Mark. Field Guide to the Birds of east Asia: Eastern China, tTiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-3873-1. S. 94. (anglicky)
↑ ZHANG, Bei; FANG, Sheng-Guo; XI, Yong-Mei. Low genetic diversity in the Endangered Crested Ibis Nipponia nippon and implications for conservation. Bird Conservation International. 2004-07, roč. 14, čís. 3, s. 183–190. Dostupné online [cit. 2023-11-29]. ISSN 1474-0001. DOI 10.1017/S0959270904000231. (anglicky)
↑ FULAI, Li; BIN, Liu; SEMING, Shi. First Captive Breeding of the Oriental Crested Ibis (Nipponia nippon). Colonial Waterbirds. 1995, roč. 18, čís. 1, s. 23–29. Dostupné online [cit. 2023-11-30]. ISSN 0738-6028. DOI 10.2307/1521395. (anglicky)
↑ Wild ibises in Japan for first time since 1981. web.archive.org [online]. International Herald Tribune, 2008-09-25 [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-09-25. (anglicky)
↑ HUSSEIN, Sara. Modern phoenix: The bird brought back from extinction in Japan. phys.org [online]. [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-11-30. (anglicky)
↑ Crested ibises born in wild 42 years after functional extinction in Korea. koreatimes [online]. 2021-04-29 [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-11-30. (anglicky)

Literatura

HANCOCK, James A.; KUSHLAN, James A.; KAHL, M. Philip. Storks, Ibises and Spoonbills of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2001. ISBN 978-1-4081-3499-3. (anglicky)