V dubnu 2016 byla hrobka zvolena druhou nejlépe opravenou jihomoravskou památkou za rok 2015 v kategorii velkých staveb, a to za vítěznou opravou kostela Panny Marie Bolestné ve Sloupu u Blanska.[2]
Historie
Jednolodní poutní chrám Narození Panny Marie ve Vranově u Brna založili roku 1617 majitel panství PozořiceMaxmilián z Lichtenštejna (1578–1643) a jeho manželka Kateřina Černohorská z Boskovic. Podnětem k této velkolepé stavbě byla řada zázračných uzdravení poutníků. Koncepci chrámu, který byl jednou z prvních barokních staveb na Moravě, vypracoval italský architekt Giovanni Maria Filippi. Stavbu provedl brněnský stavitel Ondřej Erna.
Již od počátku sloužila krypta chrámu jako hrobka Lichtenštejnů. Kromě zakladatelů chrámu zde byl pohřben i Maxmiliánův bratr Karel I. (1569–1627), první kníže z Lichtenštejna a vévoda opavský a krnovský. Původní krypta se brzy ukázala být nedostatečně velká. Při pohřbu zakladatele Lichtenštejnského knížectví, knížete Jana Adama I. (1657–1712) se navíc ukázalo, že do ní proniká voda. Nová část rodové hrobky byla postavena až v letech 1818–1821 za panování knížete a polního maršála Jana I. z Lichtenštejna (1760–1836), významného vojevůdce a diplomata doby napoleonských válek.
V roce 1945 byla hrobka rodu Lichtenštejnů zkonfiskována. Důmyslně konstruovaný a udržovaný systém větrání a izolace proti pronikání vody byl při poslední opravě poškozen nevhodným vybetonováním prostoru kolem kostela, s nedostatečnou izolací. Proto do hrobky pronikly voda a vlhký vzduch. Ta poškodila nejen stavební části hrobky, ale také katafalky a dřevěné rakve. Jeden z trámů vstupního portálu praskl a celá jeho konstrukce byla blízko zřícení.
Přestože hrobka v současné době není majetkem Lichtenštejnů, rozhodl se vládnoucí kníže Hans Adam II. ji na náklady své rodiny opravit, a to nákladem více než 54 milionů korun. Rekonstrukce proběhla v letech 2012–2015. Při ní bylo do sloupů hrobky zabudováno topení, které v ní udržuje potřebnou teplotu. Po dohodě s českými úřady hrobka není a nebude přístupná veřejnosti, a to s ohledem na ochranu této památky a jejího citlivého klimatu. Dne 4. listopadu 2015 se kníže Hans Adam II. s manželkou kněžnou Marií zúčastnil vysvěcení kaple v rodinné hrobce.
Autorem projektu hrobky byl knížecí stavební ředitel Josef František Engel. Dal prohloubit a přezdít základy celého barokního kostela, vybudoval důmyslné odvodnění a síť větracích kanálů. Novou kryptu spojil s původní, přičemž původní vstup byl zazděn. Nový vstup byl vybudován v západním části pod prostorem před vstupem do kostela Narození Panny Marie. Tvoří ho portál se sloupy dórského řádu, s mohutným tympanonem s knížecím znakem, který stráží dva sedící andělé se sklopenými uhasínajícími pochodněmi na znamení konce pozemské poutě člověka. Vstupní halu do hrobky zdobí po obou stranách dvojice andělů ochraňujících urny se srdci zemřelých. Před vstupním schodištěm stojí po obou stranách monumentální sousoší Loučení a Shledání. Autorem vysoce kvalitní sochařské výzdoby byl ředitel rytecké školy vídeňské akademie Josef Klieber, který patřil mezi nejvytíženější vídeňské sochaře období klasicismu a biedermeieru.
K vlastnímu vchodu do hrobní kaple vede 14 schodů, které jsou ukončeny dvoukřídlou mohutnou litinovou mříží. Za ní se nachází rozsáhlá trojlodní hrobní kaple, jejíž křížové klenby nesou čtyři dvojice dórských sloupů. V hlavní lodi jsou umístěny lavice, v jejím čele se nachází oltář s litinovou mříží, za kterou se nachází původní rodová hrobka. Vchod do ní je po levé straně oltáře. Obě boční lodě jsou vyvýšeny a jsou v nich umístěny zazděné sarkofágy a litinové nebo dřevěné rakve. Prostor hrobky bohatě osvětluje šestice oken, které vystupují nad povrch náměstí.
V roce 2015 došlo k ukončení prací na celkové památkové obnově hrobky včetně restaurování kamenné architektury portiku, kamenných skulptur, tvořících součást portiku i výzdobu předsíně, restaurování poškozených kovových i dřevěných rakví, dřevěných lavic, opravy litinových mříží uzavírajících předsíň, restaurování dekorační mříže oddělující zadní kryptu a dalších dílčích prací. Podstatnou součástí obnovy hrobky byla také rozsáhlá izolace krypty.[3]
Seznam pohřbených
Chronologicky podle data úmrtí (výběr)
V tabulce jsou uvedeny základní informace o pohřbených.[4][5][6][7] Fialově jsou vyznačeni příslušníci rodu Liechtensteinů, žlutě jsou vyznačeny manželky přivdané do rodiny nebo manželé liechtensteinských princezen. Červeně jsou vyznačena knížata. Přestože jsou předkové Liechtensteinů připomínáni už ve 12. století, zde jsou generace počítány až od Jindřicha I. z Liechtensteinu († 1265). U manželů a manželek z jiných rodů je generace v závorce a týká se generace choti nebo chotě. Děti jsou vypsány v poznámce u matky, avšak pokud byla matka pohřbena jinde, jsou děti uvedeny v poznámce u otce. Seznam po roce 1887 nemusí být úplný.
2. kníže z Liechtensteinu (1627–1684), vladař domu liechtensteinského, vévoda opavský a krnovský, pán na Valticích, v Paumgartenu, Lednici, Plumlově, Prostějově, Úsově, Černé Hoře ad.
Filip Erasmus z Liechtensteinu 1664 – 1704 Castelnuovo (padl)
Původně pohřben v Miláně, zde uloženo 30. 6. 1725 pouze jeho srdce.[17] Tělesné ostatky byly převezeny z Vévodské kaple hradu Sforzů v Miláně do Vranova a v hrobce uloženy 6. 10. 1897.[18]
6. kníže z Liechtensteinu (1721–1732), vladař domu liechtensteinského, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu, rytíř Řádu zlatého rouna (1721), španělský grand I. třídy, skutečný císařský komorník a tajný rada.[20] V roce 1723 byl přijat do říšské knížecí rady a na knížecí lavici Švábského kraje. Zároveň byl říšský knížecí titul rozšířen na všechny členy rodiny.[16] Zemřel na mrtvici.[21]
Jeho první manželka zdědila Úsov, Šternberk a Karlsberk. Druhá manželka zemřela tři týdny po svatbě. V prvním manželství se narodil syn:
7. kníže z Liechtensteinu (1732–1748; v letech 1732–1745 za něho vládl jako regent Josef Václav z Liechtensteinu), vladař domu liechtensteinského, vévoda opavský a krnovský, španělský grand I. třídy, královský komorník Marie Terezie.[19] Jako devítiletý získal všechny majoráty Liechtensteinů.[19] Zemřel ve věku 24 let.
Narodily se mu následující děti:
1. Marie Anna (1745–1752)
2. Josef Jan (*/† 1747)
3. Marie Antonie, provd. z Paaru (pohrobek; 1749–1813)
8. Marie Josefa Hermengilda, provd. Esterházyová (1768–1845)
Manželka byla pohřbena ve farním kostele sv. Ondřeje v Hütteldorfu (od roku 1891 součást Vídně).
Františkův bratr Karel I. Boromej Josef z Liechtensteinu (1730–1789) byl zakladatelem sekundogenitury – karlovské linie na Moravském Krumlově, která vymřela v roce 1908.
Pohřben v dómu ve Vicenze, 21. 12. 1848 převezen do Vranova a 29. 12. pohřben v kryptě.[38]
Rytmistr 8. kyrysnického pluku, rytíř osmanského Záslužného řádu.[36] Bojoval proti povstalcům v Itálii v roce 1848, byl zraněn u Vicenzy 10. června, o devět dní později zemřel.[36]
C. k. major, poslanec rakouské Říšské rady (1879–1886), dědičný člen Panské sněmovnyrakouské Říšské rady (od roku 1877), rytíř Řádu zlatého rouna (1903). Majitel II. rodového majorátu (1887–1907). Zemřel ve věku 65 let na chron. cystitis nyosl. cordis.[65]
Tělo bylo vykropeno 14. 2. 1929 v městském farním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích a 15. 2. pohřbeno ve Vranově.[71] Matrika zemřelých uvádí, že byl pohřben 16. 2.[72]
12. kníže z Liechtensteinu (1858–1929), vladař domu liechtensteinského, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu. Zemřel ve věku 88 let na degeneraci srdečního svalu, zánět průdušek a ochrnutí srdce.[72][pozn. 21]
13. kníže z Liechtensteinu (1929–1938). Dědičný člen Panské sněmovnyrakouské Říšské rady (1917–1918), rakousko-uherský velvyslanec v Petrohradě (1894–1898).[81] Majitel fideikomisu Neulengbach, Plankenberg und Totzenbach (Dolní Rakousy) a dalších statků v Dolních Rakousích a ve Štýrsku.[81] Bezdětný.
Manželka byla původně pohřbena v Knížecí hrobce vedle Duxkapelle v Schaanu, od roku 1960 pohřbena v Liechtensteinské knížecí hrobce ve Vaduzu.[82][77]
↑Latinsky Sacri Romani Imperii Princeps et Gubernator Domus de Liechtenstein.
↑Podruhé se provdala za Ludvíka Ferdinanda ze Schulenburg-Oyenhausenu (1701–1754).[21]
↑Podruhé se provdala 28. listopadu 1752 ve Vídni za Josefa Mariu Karla z Lobkowicz, knížete z lobkowiczké knížecí sekundogenitury.
↑Poprvé se provdala v roce 1716 za Jana Arnošta hraběte z Thunu (1694–1717). Anna Marie byla dcerou Antonína Floriána z Liechtensteinu, byla tudíž sestřenicí Josefa Václava Vavřince.
↑V matrice úmrtí je jako příčina úmrtí německy uvedeno Schlagfluß.[25]
↑Karolína Engelberta Felicitas přežila manžela o 26 let. Svému dlouholetému milenci Franzi von Langendonc porodila dceru a syna Karla Ludvíka (1793–1868), vikomta von Fribert, který se v roce 1813 oženil s Everildou Esterházyovou (1791–1874).[27]
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí německy uvedeno Abzöhrung neboli Abzehrung,[28] to jest úbytě.
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí německy uvedeno An Stockzähne (na stoličky).[29]
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí německy uvedeno Nervenfieber.[30]
↑V matrice zemřelých je uvedeno k. k. General der Kawalerie.[31]
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí německy uvedeno Herzwassersucht.[31]
↑V matrice úmrtí je jako příčina úmrtí německy uvedeno Schlagfluss.[33]
↑V matrice úmrtí je jako příčina úmrtí německy uvedeno Brechdurchfall.[39]
↑V matrice úmrtí je jako příčina úmrtí německy uvedeno Niereneiterung.[42]
↑V matrice uvedených je uvedena příčina úmrtí německy Unterleibstyphus,[49] latinským ekvivalentem je Typhus abdominalis.
↑V matrice zemřelých je uveden jako Seine Durchlaucht Prinz Alois von und zu Liechtenstein, k. k. Oberst und Commandant des 14. Dragoner-Regiments zu Günz in Ungarn.[56]
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí německy uvedeno Alter[s]schwäche.[60] Latinským ekvivalentem je Marasmus senilis.
↑Pokřtěn 6. října 1840 jako Johann Bapt. Maria Franz Placidus Majoratsfürst von und zu Liechstenstein.[70]
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí latinsky uvedeno Myodegeneratio cordis, Bronchitis, Paralysis cordis. Další příčinu nejsem schopen přečíst.[72]
↑V matrice zemřelých je jako příčina úmrtí uvedeno Marasmus sen.[ilis], Herzlähmung.[78]
↑Výsledky soutěže „Nejlépe opravená kulturní památka Jihomoravského kraje v roce 2015“ schváleny [online]. Jihomoravský kraj [cit. 2016-04-12]. Dostupné online.
↑24. Vranov u Brna, hrobka Lichtenštejnů [online]. Jihomoravský kraj [cit. 2016-04-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-10.
↑ abcWEINLICH, Antonín. Krypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově. 2. vyd. Brno: [s.n.], 1890. 55 s. Dostupné online. S. 23. Dále jen Krypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově.
↑Krypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově, s. 25
↑Krypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově, s. 26
↑ abcdKrypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově, s. 29
↑Krypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově, s. 28
↑Krypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově, s. 33
↑ abcKrypta knížecího rodu z Lichtensteinů na Vranově, s. 43
↑JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN978-80-7277-403-6. S. 89. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů.
↑BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl: Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 216 s. ISBN80-7277-085-3. S. 52.
↑OSPELT, Joseph. P. Ildefons Prinz Georg von und zu Liechtenstein 14. April 1931. In: Jahrbuch des Historischen Vereins für das Fürstentum Liechtenstein. Vaduz: Historischer Verein für das Fürstentum Liechtenstein, 1931. Dostupné online. Svazek 31. S. 1322, zde 21. (německy)
↑ abLiechtenstein, Franz Prinz, Fürst (1929) [online]. Parlament der Republik Österreich [cit. 2024-06-12]. Dostupné online. (německy)
Pavel Juřík: Liechtensteinové, Historie a sídla knížecího rodu, Libri, Praha, 2015, ISBN978-80-7277-534-7
ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století - Architektura let 1870–1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Muzeum umění + NPÚ Brno, 2002. ISBN80-85227-49-5. S. 97–106.