Hrabě Monte Cristo (v češtině psaný i Christo, ve francouzském originále Le comte de Monte-Cristo) je po Třech mušketýrech druhý nejznámější historicko-dobrodružný román francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Poprvé byl vydán v letech 1844 až 1845. I tento román napsal Dumas (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie Augustem Maquetem.
Do češtiny román naposledy celý přeložili Milena Tomášková a Jan Vladislav roku 1957. Již předtím existovalo několik překladů starších, první z nich vznikl po roce 1861.
Děj románu
Děj románu se odehrává na pozadí společenských poměrů ve Francii v bouřlivém období od pádu císaře Napoleona a návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce 1815 až do červencové revoluce v roce 1830. Jeho ústředním námětem je příběh Edmonda Dantèse, lodního důstojníka na obchodní lodi Faraón. Kapitán Faraóna během plavby zemřel a Dantès mu slíbil, že navštíví ostrov Elba. Na ostrově se setkal s Napoleonem a dostal od něj dopis pro Noirtiera. O dopisu se nesměl nikomu zmínit. Edmond Dantès měl před svatbou s dívkou Mercedes a měl se stát kapitánem na lodi Faraón. Stal se tak terčem závisti lodního účetního jménem Danglars. Ten se spojil s mladým Kataláncem Fernandem Mondegem, kterému se zase líbila Mercedes, a společně napsali udavačský dopis, ve kterém označili Dantèse za bonapartistu. Edmond byl v den svých zásnub zatčen a vyslýchán návladním Villefortem. Ten byl zprvu vstřícný, ale jakmile uslyšel jméno Noirtier, nechal Edmonda odvést do pevnosti If. Pan Noirtier byl totiž Villefortův otec, a dopis by mohl zhoršit Villefortovo profesionální postavení.
Edmond Dantès, ilustrace k románuIlustrace z roku 1848
Edmond Dantès strávil ve vězení bez soudu čtrnáct let. Ze začátku věznění ho sžírala samota a pokoušel se o sebevraždu, ale později se k němu ze sousední vězeňské cely prokopal Abbé Faria. Doufal, že jím vykopaná chodba povede k moři, ale zmýlil se. Edmond v něm našel přítele a učitele. Faria mu pomohl odhalit zradu, které se na něm dopustili jeho proradní přátelé. Kopali další chodbu, která jim měla přinést svobodu, ale abbé trpěl dědičnou chorobou a pomalu umíral. Naučil Edmonda jazyky, ekonomii, právo a jiné. Než abbé zemřel, svěřil Edmondovi tajemství o ztraceném pokladu kardinála Spady. Když Abbé zemřel, Edmond jeho tělo ukryl ve své cele a sám se ukryl do jeho pohřebního rubáše, v němž chtěli strážní abbého pohřbít (tak jako každého zemřelého vězně) a nechal se vhodit do moře. Ve vodě se z pohřebního pytle za pomoci nože vysvobodil a uplaval. Jako trosečníkovi mu pomohla posádka pašerácké lodi a na své přání byl vysazen na malém ostrově Montecristo, kde posléze opravdu našel obrovský poklad.
Po nějaké době se Edmond vrátil (pod jménem lord Wilmore) do Marseille. Zjistil, že jeho otec zemřel hladem, protože ze smutku, že ztratil syna, odmítal jíst. Od přítele Caderousse, jehož navštívil jako abbé Busoni a který nyní vlastnil hostinec U Gardského mostu, se dozvěděl, co se stalo s ostatními. Fernando se stal hrabětem Morcefem a oženil se s Mercedes, manželé spolu měli syna Alberta. Danglars se stal baronem a vlastnil banku. Morrelově společnosti hrozil bankrot. Edmond daroval Caderoussovi za tyto informace diamant. Caderousse se ho pokusil prodat, přičemž zavraždil klenotníka, získal tak peníze a diamant mu zůstal. Svědkem této události se stal podvodník Bertuccio, který byl za tuto vraždu zatčen. Zachránil ho abbé Busoni a později jej najal do svých služeb, tentokrát již Edmond vystupoval jako hrabě Monte Cristo. Obratně se odměnil příteli Morrelovi a začal spřádat plány své pomsty.
Prvním na řadě byl Danglars, kterého Dantès chtěl s pomocí lupiče Luigiho Vampy utýrat hladem, ale nakonec jej jen obratnou manipulací přivedl k bankrotu. Pak se postaral o zveřejnění Villefortova tajemství, kterým bylo odložení jeho nemanželského syna, z něhož vyrostl bezskrupulózní zloděj a vrah. Poslední zaplatil Mondego, když Dantès odhalil jeho hanebný zločin vojenské zrady. Dantès také odhalil pravou identitu hraběte Morcefa, a tak Fernando po odsouzení veřejností i vlastní rodinou spáchal sebevraždu. Dantès se smiloval jen nad Mondegovým synem Albertem, protože jej o jeho život přišla požádat sama Mercedes. Jejich láska byla však již navždy ztracena a Dantès odplul začít nový život s mladou otrokyní Haydée.
Z vedlejších postav jsou důležití Morrelův syn Maxmilián a Villefortova dcera Valentina, kteří se do sebe zamilují. Právě u Valentiny Dantès pozná, že jeho pomsta má své hranice, za které nemůže jít, protože by ublížil těm, které chtěl naopak odměnit. Valentině navíc hrozí o život u druhé Villefortovy manželky, která ji chce zabít, aby zajistila dědictví pro svého syna. Dantès proto Valentinu její fingovanou smrtí dostane ven z rodiny, aby se mohla vdát za Morrela. Při mnoha adaptacích je tato vedlejší dějová linie opomíjena.
Hrabě Monte Cristo jako inspirace
Hrabě Monte Cristo se řadí k nejproslulejším románům19. století a jako takový se stal inspirací pro mnoho dalších autorů. Dočkal se nesčetných filmových, divadelních a muzikálových adaptací a inspiroval řadu dalších spisovatelů.
Již roku 1853 napsal Portugalec Alfredo Possolo Hogan (1830–1865) román A Mão do Finado přímo navazující na Hraběte Monte Crista. Román okamžitě vyšel (a to dříve než v originálním znění) pod Dumasovým jménem ve francouzském překladu pod názvem La main du défunt (Ruka zemřelého).
Jiné pokračování, také ještě za Dumasova života, vytvořil roku 1856 německý spisovatel dobrodružných románů Adolf Mützelburg (1831–1882) pod názvem Herr der Welt (Pán světa).
K velmi známým Dumasovým epigonům pak patří především Francouz Jules Lermina (1831–1882), autor románů Le Fils de Monte-Cristo (1881, Syn hraběte Monte Crista) a Le Trésor de Monte-Cristo (1881, Poklad hraběte Monte Crista).
2024 : Le Comte de Monte-Cristo, Francie, režie Alexandre de La Patellière a Matthieu Delaporte
České verze
Námět z románu se objevil i v jednom z dílů československého televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III.
Česká vydání
Uvedena jsou pouze první vydání překladů, mnohé se dočkaly dalších reedic.
Hrabě z Monte-Christa I., A. G. Steinhauser, Praha1861, přeložil Jan Aleš Šubert, a Hrabě Monte Kristo II.-VI., A. G. Steinhauser, Praha1862, přeložil P. Š. T-ý.
