Pocházel ze staré prešpurské měšťanské rodiny, byl synem c. k. majora Attily Schariczera. První vojenskou průpravu získal na jezdecké škole v Hranicích, poté v letech 188161884 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do amády vstoupil v hodnosti poručíka k 72. pěšímu pluku v Prešpurku, kde strávil pět let (1884–1889), mezitím si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a jako nadporučík byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Krátce sloužil v Sarajevu a v Pljevlji, v letech 1892–1897 byl štábním důstojníkem u 4. armádního sboru v Budapešti[1] a 5. armádního sboru v Prešpurku.[2] Poté znovu sloužil u 72. pěšího pluku v Prešpurku a mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1893, major 1899).[3] V letech 1902–1904 byl šéfem štábu 14. armádního sboru v Innsbrucku[4] a v hodnosti plukovníka (1906) byl jmenován přednostou 6. odboru na ministerstvu války.[5]
V letech 1908–1912 zastával funkci křídelního pobočníka arcivévody Evžena[6] a mezitím byl v roce 1911 povýšen na generálmajora.[7][8] V letech 1912–1913 byl pobočníkem náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa a v únoru 1913 převzal velení 27. pěchotní brigády v Prešpurku.[9] Na začátku první světové války byl se svou brigádou povolán na východní frontu, kde byl začleněn do armády generála Puhalla určené pro boje v Haliči.[10] S osobním nasazením vedl boje v jižním Polsku a v září 1914 převzal velení 16. pěchotní divize.[11] K datu 1. ledna 1915 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála[12] a jako divizní velitel se zúčastnil ofenzívy v Karpatech. V srpnu a září 1915 byl ze zdravotních důvodů krátce mimo aktivní službu. Zúčastnil se dobytí Brestu a koncem léta 1916 byl přeložen na italskou frontu, kde krátce poté převzal velení 7. armádního sboru.[13] Na jaře 1917 podnikl úspěšný útok proti italské armádě u Terstu a k datu 1. května 1918 dosáhl hodnosti generála pěchoty.[14] Na italské frontě setrval až do závěrečných bojů na Piavě.
K datu 1. ledna 1919 byl penzionován[15] a usadil se v Bratislavě. Požádal o zařazení do československé armády a ke dni 12. února 1921 mu byla udělena hodnost generála III. třídy ve výslužbě s nárokem na penzi.[16] Nakonec k datu 16. prosince 1927 obdržel hodnost československého armádního generála ve výslužbě.[17] V Bratislavě žil ve vile ve Vegelínově ulici č. p. 9 (dnešní Partizánska). Na konci druhé světové války spáchal sebevraždu, pohřben je na bratislavském Ondřejském hřbitově.
Tituly a ocenění
Jako pobočník arcivévody Evžena byl v roce 1911 povýšen do šlechtického stavu. Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.[18] Za své aktivity na východní a italské frontě obdržel v roce 1917 prestižní Řád Marie Terezie[19][20] a na základě řádových stanov byl krátce poté povýšen do stavu svobodných pánů (17. srpna 1917).
↑Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian armydostupné online
↑Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian armydostupné online
↑Služební postup Georga Schariczera in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 160 dostupné online
↑Přehled generálů III. třídy československé armády ve výslužbě 1919–1927 na webu valka.czdostupné online
↑Přehled armádních generálů československé armády ve výslužbě 1927–1953 na webu valka.czdostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání Georga Schariczera in: STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 19 dostupné online
↑MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 86
↑Seznam nositelů Řádu Marie Terezie na webu austro-hungarian armydostupné online
.svg){kind=small}
.jpg)
.png){kind=small}
