Fridrich Vilém I. (14. srpna1688, Berlín – 31. května1740, Potsdam) byl od roku 1713 do roku 1740 pruským králem, braniborským kurfiřtem (jako Fridrich Vilém II.) a neuchâtelským knížetem. Byl také významným reformátorem státní moci a armády. Povahou byl absolutista, spořivý, náladový, hrubý, přesný a vychovaný v kalvinistickém a merkantilistickém duchu a se silným smyslem pro povinnost. Tento monarcha, současníky nazýván „kaprál na trůně“, chodil celý život v modré uniformě, a založil tak tradici pruských králů-militaristů.
Byl vzděláním a intelektem velmi prostý. Již v mládí si vyzkoušel na svém statku ve Wusterhausenu (kde bydlel a odkud vládl), jak by fungovala jeho koncepce vojenského státu. Záhy po svém nástupu zavedl přísný systém úspor a reforem (školství, nucená kolonizace, zpřísnění trestů, atd.). Drastické omezení státních výdajů a zrušení přebytečných byrokratických funkcí přineslo obdivuhodný výsledek – dostatek peněz ve státní pokladně (na úkor měst a vesnic). Více než 80 procent státních příjmů věnoval své jediné opravdové lásce – armádě. Její stav se během jeho vlády zdvojnásobil a dosáhl počtu 80 tisíc mužů (při 2,5 milionu obyvatel Pruska). Pruská armáda patřila početně na čtvrté místo v Evropě, byla však nejlépe vycvičená a nejdisciplinovanější.
Právě v době vlády Friedricha Viléma I. můžeme najít kořeny později proslulé militarizace pruské společnosti. Pruský král však nebyl králem války. Naopak se válečným konfliktům vyhýbal. Jedinou výjimkou byla severní válka. Spojencem Ruska se však stal teprve roku 1715, když už byla porážka Švédska takřka neodvratná. Odměnou mu byl zisk další části Pomořanska včetně ústí řeky Odry. Chtěl nechat za dezerci z armády (za něj velmi častá) popravit vlastního syna Fridricha, ale nakonec byl přemluven a syn dostal milost.
Od středního věku trpěl nemocemi, např. měl dnu a byl obézní (140 cm v pase, 130 kg), což ho roku 1734 upoutalo na kolečkové křeslo. Zemřel v 51 letech. Po jeho smrti se stal králem jeho syn Fridrich, který vstoupil do dějin jako Fridrich II. Veliký.
Ochránce českých exulantů
Friedrich Wilhelm I. (Kirchgasse, Berlin-Neukölln – Český Rixdorf)
Když arcibiskup Salcburského knížectvíLeopold Anton von Firmian vykázal ze země svým radikálním patentem více než 20 tisíc evangelíků, tito odcházeli v zimě 1731/1732 do vyhnanství – nevědouce kam jít. Útočiště jim dne 2. února 1732 nabídl Fridrich Vilém I. a dne 30 .4. téhož roku je přijal v Berlíně.
Proto byla v srpnu 1732 vyslána k pruskému králi česká delegace vedená Janem Liberdou s žádostí o přijetí i pobělohorských exulantů, kteří sem tajně a dlouhodobě proudili v malých skupinách z Čech, Moravy i Slezska. Po překonání počáteční nedůvěry (než se král přesvědčil o pracovitosti a zbožnosti exulantů) byl dne 21. 11. 1735 položen základní kámen českého kostela ve Fridrichově městě. Na přání krále byly pro tento kostel zhotoveny dva zvony s biblickými citáty a věnováním, český překlad delšího věnování: Tyto dva zvony darovalo milostivě Jeho Veličenstvo král v Prusku, Friedrich Wilhelm, zdejšímu evangelickému českému sboru, který byl vzat pod jeho ochranu. V Berlíně roku 1736. Nad portálem kostela byl do kamene vytesán nápis, který v překladu zněl: Jeho Královské Veličenstvo v Prusku, Friedrich Wilhelm, nechal v Kristově roce 1736 postavit tento kostelík pro zdejší český sbor, který našel pod jeho mocnou ochranou, podobně jako před ním Salcburští, svobodu svědomí.[1]
V lednu 1737 dal král vyměřit pozemky pro stavbu 34 českých domů (Fridrichovo město, Vilémova ulice, tč. Berlín), v únoru pozval do Berlína i české exulanty z Chotěbuzi a Gerlachsheimu a 9. dubna 1737 bylo rozhodnuto o usazení 36 českých rodin v Českém Rixdorfu. Vděční exulanti po tomto panovníkovi pojmenovávali své syny a v roce 1912 mu v Českém Rixdorfu nechali na své náklady zhotovit sochu, jejíž autorem je sochař Alfred Reichel (1856–1928).[2] Po smrti Fridricha Viléma I. přijímal pobělohorské exulanty i jeho syn, Fridrich II. Veliký.[3]
V manželství spolu žili dva zcela rozdílní lidé: intelektuální Žofie Dorotea, milující hudbu, zajímající se o umění, literaturu a módu, a spartánsky založený princ, jehož největší vášní byla armáda a správa země, která se pod jeho panováním stala vysoce prosperujícím státem.
Fridrich Vilém (16. srpna 1710 – 21. července 1711)
Fridrich Vilém (24. ledna 1712 – 17. srpna 1786), braniborský kurfiřt, neuchâtelský kníže a pruský král od roku 1740 až do své smrti, ⚭ 1733 Alžběta Kristina Brunšvicko-Bevernská (8. listopadu 1715 – 13. ledna 1797)
Luisa Ulrika (24. července 1720 – 2. července 1782), ⚭ 1744 Adolf I. Fridrich (14. května 1710 – 12. února 1771), král švédský od roku 1751 až do své smrti
↑ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA.Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH 746 s. ISBN80-7017-253-3. S. 65–67 a jiné.
↑Dem Kelch zuliebe Exulant. 250 Jahre Böhmisches Dorf in Berlin-Neukölln. Begleitband zur Ausstellung 17. Mai – 9. August 1987. Vydal Bezirksamt Neukölln von Berlin, Berlin 1987
↑ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozváni do Slezska : vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH 599 s. ISBN80-7017-553-2.
_signature.JPG){kind=small}
.png)
