Byl synem státního úředníka Franze Schönaicha (1790–1848), měl čtyři bratry, z nichž dva zemřeli v dětství.[1] Ve věku deseti let nastoupil do kadetní školy v Hainburgu, od roku 1858 přešel na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě.[2] Do armády vstoupil v roce 1862 jako poručík k 11. praporupolních myslivců v Brucku. Zúčastnil se tažení v rámci dánsko-německé války v roce 1864 i bojů během prusko-rakouské války roku 1866, kdy byl účastníkem bitvy u Hradce Králové. Mezitím si v letech 1865–1867 doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.[3] V roce 1870 byl povýšen na kapitána a mimo jiné působil jako úředník na 5. oddělení ministerstva války.[4] V roce 1878 se podílel na hladkém průběhu mobilizace během okupace Bosny a Hercegoviny. Téhož roku byl povýšen na majora (1878) a v následujících letech byl štábním důstojníkem u 24. pěší divize v Přemyšlu.[5] Jako podplukovník (1882) byl přidělen přímo ke generálnímu štábu ve Vídni.[6]
Vrchol jeho kariéry nastal v roce 1905, kdy se za druhé vlády Paula Gautsche stal dodatečně ministrem zeměbrany. Post si udržel i v následující vládě Konrada Hohenloha a vládě Maxe Becka. Funkci zastával v období 9. dubna1905 – 24. října1906. Následně přešel na post ministra války Rakouska-Uherska, tedy představitele společné armády celé monarchie. Zde setrval od 24. října1906 do 20. září1911.[17][15] Jako ministr války prosadil významnou generační obměnu na generálním štábu, z jehož čela byl odvolán císařův oblíbenec Friedrich von Beck-Rzikowsky. Následně úzce spolupracoval s nově jmenovaným náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem. K datu 15. listopadu 1908 obdržel hodnost generála pěchoty.[18] Spolu s Conradem se později stal překážkou ve vojensko-politických vizích následníka trůnu Františka Ferdinanda. Po naléhání následníka trůnu odstoupil z funkce ministra války koncem září 1911 a v armádě byl penzionován k datu 1. října 1911.[19] Franz Conrad byl následně o dva měsíce později odvolán z úřadu náčelníka generálního štábu.[20] Po odchodu z ministerského postu se Schönaich věnoval zejména za první světové války charitě v péči o vdovy a sirotky padlých vojáků.[15]
Tituly a ocenění
Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1902 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[21] Od roku 1903 byl čestným majitelem 74. pěšího pluku dislokovaného v Liberci.[22][23] V roce 1908 byl povýšen do stavu svobodných pánů (majestát vystaven císařem Františkem Josefem v Ischlu 1. října 1908).[24] Během vojenské služby získal řadu vysokých vyznamenání, jako dlouholetý člen vlády obdržel ocenění i od zahraničních panovníků.[25]
V roce 1908 se oženil s Mathildou Gallovou (1844–1924), vdovou po bankéři Albrechtu Hillerovi. Z jejího prvního manželství pocházeli synové Karl a Johann,[27] kteří byli Schönaichem adoptováni a na základě císařského diplomu užívali od roku 1909 jméno Hiller-Schönaich.[28] Starší syn Karl von Hiller-Schönaich (1866–1936) působil ve státních službách a s titulem dvorního rady byl viceprezidentem zemské vlády v Salzburgu. K rodině patřil také Schönaichův nevlastní zeť c. k. polní podmaršál Artur Przyborski.
Odkazy
Reference
↑Rodina Franze Xavera Schönaicha na webu geni.comdostupné online
↑SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustadt; Vídeň, 1894; s. 32 dostupné online
↑Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1911; Gotha, 1911; s. 843 dostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání Franze Schönaicha in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 296 dostupné online
↑Úmrtní oznámení Franze Schönaicha na webu findagravedostupné online