Fenotyp Fenotyp (starořecky φαίνω phaíno „objevuji se“ a τύπος týpos „tvar, podoba, vzor“) je soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu. Fenotyp představuje výsledek spolupůsobení genotypu, epigenetiky a prostředí, které určují, jak bude organismus v daném znaku nakonec vypadat. Platí rovnice: fenotyp = genotyp + epigenetika + prostředí Jedinci se shodným genotypem nemusí mít stejný fenotyp a naopak jedinci se stejným fenotypem nemusí mít stejný genotyp. Znaky mohou být morfologické, fyziologické, ale i psychické. Dále se rozlišují znaky kódované majorgeny, na jejichž projev ve fenotypu nemá prostředí žádný nebo téměř žádný vliv (barva očí, krevní skupiny, struktura bílkovin), a znaky kódované minorgeny, na jejichž projev má prostředí vliv velký (velikost rostliny, množství semen a další). Výzkum struktury, funkce a dědičnosti genů je předmětem genetiky, molekulární genetiky nebo molekulární biologie. Genetika úzce souvisí se šlechtitelstvím a plemenářstvím, které se snaží najít spojitost mezi geny a znaky, aby zvýšily výnosy a užitkovost pěstovaných rostlin a chovaných zvířat. Historie Za zakladatele genetiky a objevitele základních zákonů dědičnosti je považován moravský přírodovědec německého původu Gregor Johann Mendel (1822 Hynčice – 1884 Brno), který byl mnichem a později opatem augustiniánského kláštera ve Starém Brně. Věnoval se křížení hrachu a sledování jeho potomstva. Na základě svých pokusů formuloval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti. Své pokusy na rostlinách přednesl v roce 1865 na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku a následně publikoval v práci Pokusy s rostlinnými hybridy (1866). Mendelův přínos pro biologii byl rozpoznán až po jeho smrti, začátkem 20. století Hugo de Vriesem, Carlem Corrensem, Erichem von Tschermakem a především Williamem Batesonem, který nechal přeložit jeho práci do angličtiny. Tabulka vztahu genotypu a fenotypu
Rovnice vztahu genotypu a fenotypu Mezi genotypem a fenotypem platí vztah, který lze vyjádřit rovnicí: F = G + E + EP
Faktory vnějšího prostředí mohou některé části genetického programu organismu regulovat nebo modifikovat, a tím ovlivnit výslednou formu znaku. Určité patologické formy některých znaků organismu pak vznikají především na základě působení vnějších faktorů. Kompletní genom lidstva je známý, ale jen u malé části genů byla odhalena fenotypická odezva. Výzkum v této oblasti patří k těm nejrychleji se rozvíjejícím oborům genetiky. Fenotypová plasticitaMíra vlivu genotypu na fenotyp se nazývá fenotypová plasticita:
Faktory vnějšího prostředí mohou některé části genetického programu organismu regulovat nebo modifikovat, a tím ovlivnit výslednou formu znaku. Určité patologické formy některých znaků organismu tak vznikají především na základě působení vnějších faktorů. Dědičnost Základem dědičnosti je genotyp, který je souborem všech pokynů zakódovaných v genu. Každý gen se vyskytuje ve dvou formách – alelách. Jedna alela je mateřského původu a druhá otcovského. Fenotyp je pak souborem všech vlastností a znaků živého organismu, které zdědil od matky a otce na základě jejich genotypu. Monogenní dědičnostMonogenní dědičnost (monogenic inheritance) je typ dědičnosti, kdy znak je způsoben jediným genem. Gen se nazývá majorgen (major gene) a jde o gen velkého účinku, kterým jsou děděny kvalitativní znaky. Polygenní dědičnostPolygenní dědičnost (polygenic inheritance, multiple gene inheritance) je typická pro naprostou většinu děděných kvalitativních znaků u člověka a živočichů (například výška, odstín pleti). Tyto znaky jsou ovlivněny působením mnoha různých genů a jejich konkrétních alel. Geny se nazývají minorgeny (minor genes ) a jde o geny malého účinku. Související článkyReferenceV tomto článku byly použity překlady textů z článků Phänotyp na německé Wikipedii a Phenotype na anglické Wikipedii. Externí odkazy
|
