Exkomunikace Exkomunikace (z lat. ex-communicare) znamená vyobcování nebo vyloučení ze svátostného společenství církve, tj. z možnosti přijímat a udělovat svátosti s určitými výjimkami. Je to jeden z nejtěžších trestů používaný církvemi. Exkomunikace a katolická církevExkomunikace je společně s interdiktem nejtěžším trestem, který katolická církev zná. Exkomunikovanému se zakazuje:
Rozlišuje se exkomunikace vyhlašovaná představeným a „exkomunikace latae sententiae“. První forma exkomunikace se vyskytuje v případech, kde je exkomunikace jen jedním z možných trestů a vzniká teprve poté, co je oficiálně uložena, druhá forma nabývá platnosti okamžitě s vykonáním daného skutku. Exkomunikace latae sententiaeExkomunikace latae sententiae (v laické řeči „automatická exkomunikace“[1]) je exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného už samým vykonáním činu, a to i tehdy, když byl čin utajen. U „exkomunikace latae sententiae“ se rozlišují exkomunikace vyhrazené a nevyhrazené Svatému stolci (exkomunikace, o jejichž snětí rozhoduje výhradně Svatý stolec, a exkomunikace, o jejichž snětí lze rozhodnout na nižší úrovni, obvykle diecézní). V současném kanonickém právu je patrný odklon od užívání „exkomunikace latae sententiae“, v Kodexu kanonického práva (CIC) z roku 1983 došlo k výrazné redukci takto trestaných činů oproti Kodexu z roku 1917, u Kodexu kánonů východních církví vydaného v roce 1990 se tento typ exkomunikace nevyskytuje vůbec.[2] Činy, pro které je zrušení „exkomunikace latae sententiae“ v platném CIC:
OdkazyReference
Související článkyExterní odkazy
|
