Exkomunikace (z lat. ex-communicare) znamená vyobcování nebo vyloučení ze svátostného společenství církve, tj. z možnosti přijímat a udělovat svátosti s určitými výjimkami. Je to jeden z nejtěžších trestů používaný církvemi.
aktivně se podílet na mši či jakémkoliv jiném bohoslužebném úkonu,
zastávat jakýkoliv církevní úřad, službu, úkol nebo konat úkony z moci úřední církve.
Rozlišuje se exkomunikace vyhlašovaná představeným a „exkomunikace latae sententiae“. První forma exkomunikace se vyskytuje v případech, kde je exkomunikace jen jedním z možných trestů a vzniká teprve poté, co je oficiálně uložena, druhá forma nabývá platnosti okamžitě s vykonáním daného skutku.
Exkomunikace latae sententiae
Exkomunikace latae sententiae (v laické řeči „automatická exkomunikace“[1]) je exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného už samým vykonáním činu, a to i tehdy, když byl čin utajen.
U „exkomunikace latae sententiae“ se rozlišují exkomunikace vyhrazené a nevyhrazené Svatému stolci (exkomunikace, o jejichž snětí rozhoduje výhradně Svatý stolec, a exkomunikace, o jejichž snětí lze rozhodnout na nižší úrovni, obvykle diecézní).
↑Např. Miloslav Vlk: „Lefebvre i jím svěcení čtyři biskupové upadli automaticky do exkomunikace, do vyloučení z církve, které pak bylo tehdejším prefektem Kongregace pro biskupy, kardinálem Gantinem, vyhlášeno.“Zrušení exkomunikace lefebvristických biskupů
