PROFILPELAJAR.COM

Eberhard I. Württemberský
Eberhard I. Württemberský
Narození	13. března 1265; Stuttgart
Úmrtí	5. června 1325 (ve věku 60 let); Stuttgart
Místo pohřbení	Kostel svatého Kříže ve Stuttgartu
Povolání	aristokrat
Choť	Imgarda Bádenská
Děti	Oldřich III. Württemberský; Ulrich von Württemberg; Anežka Württemberská; Adéla Württemberská; Agnes of Württemberg, Countess of Werdenberg; Irmengard von Württemberg; … více na Wikidatech
Rodiče	Oldřich I. Württemberský a Anežka Lehnická
Rod	Württemberkové
Příbuzní	Oldřich II. Württemberský, Anežka Württemberská a Mechtylda Württemberská (sourozenci); Eberhard II. Württemberský a Oldřich III. Württemberský (vnoučata)
Funkce	württemberský hrabě
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eberhard I. Württemberský, zvaný Vznešený, (13. března 1265 – 5. června 1325) byl württemberský hrabě z rodu Württemberků.

Život

Narodil se v roce 1265 po smrti svého otce Oldřicha I. Württemberského.^[3] Jeho matkou byla Anežka Lehnická. Po předčasné smrti svého staršího bratra Oldřicha II. Württemberského se Eberhard v roce 1279 stal württemberským hrabětem.^[4] Jeho vláda byla provázena chronickými konflikty s řadou jiných panovníků. Eberhard se totiž agresivně postavil proti každému, kdo se pokusil ohrozit jeho úspěšnou expanzivní politiku, a to bez ohledů na jeho sílu a s neobyčejnou sebedůvěrou, odvahou, rázností i využitím všech dostupných prostředků.^[3] V 80. letech 13. století Eberhard čelil rozpínavé politice římskoněmeckého krále Rudolfa Habsburského, jenž se snažil revindikovat Württemberské hrabství. Mezi lety 1286 a 1287 proti němu Eberhard vedl otevřenou válku. Přestože v ní byl poražen, dokázal uhájit alespoň svou vládu Württembersku.^[4]

Nepřátelské vztahy měl Eberhard i s Rudolfovým nástupcem Adolfem Nasavským.^[3] V roce 1298 Adolfa z trůnu sesadil Albrecht Habsburský, jenž se stal novým římským králem.^[5] Protože Eberhard Habsburka podpořil, Albrecht ho odměnil tím, že mu svěřil hodnost dolnošvábského fojta, což württemberský hrabě využil na rozšíření svých majetků. Na počátku 14. století se však zájmy Eberharda a Albrechta ve Švábsku střetly. Mezi oběma tábory vypukla válka, jež v roce 1304 skončila uzavřením míru.^[4] Téhož roku se württemberský hrabě zúčastnil Habsburkova tažení do Čech, v němž Albrechta však nakonec zradil a přestoupil na stranu jeho soupeře českého krále Václava II.^[6]

Po smrti Václava II.^[7] i jeho syna Václava III.^[8] v roce 1306, se Eberhard připojil do protihabsburské koalice, kterou dále tvořili korutanský vévoda Jindřich Korutanský, pretendent českého trůnu, dolnobavorští vévodové Štěpán I. a Ota III., míšeňský markrabě Fridrich Pokousaný a jeho bratr Dětřich Lužický.^[9] V letech 1306–1308 Eberhard proti Habsburkům intenzivně pomáhal Jindřichovi Korutanskému v jeho bojích o českou korunu.^[10]

Eberhardovo bezohledné vykořisťování švábských měst vedlo k tomu, že proti němu vznikla koalice v čele s městem Esslingen, do které dále patřila města Nördlingen, Ulm, Biberach, Hall, Wimpfen a Heilbronn. V roce 1309 proti Eberhardovi nový římský král Jindřich VII. Lucemburský vyhlásil říšskou válku. Král württemberského hraběte také zbavil hodnosti zemského fojta, kterou udělil Konrádovi z Weinsbergu. Sám proti Eberhardovi Jindřich válčit sice nehodlal, boj proti němu říšským městům ale usnadnil alespoň tím, že je osvobodil od daní. Konrád z Weinsbergu se o rok později s Jindřichovou podporou postavil do čela vojska, jež mělo zabránit dalšímu Eberhardovu kořistnictví.^[11]

Situace se Eberhardovi následně naprosto vymkla z rukou – říšská vojska jeho jednotky rozdrtila, obsadila Württembersko a donutila ho opustit zemi. Na nohy se Eberhard znovu postavil až v roce 1313,^[4] kdy při své římské jízdě zesnul Jindřich VII. Lucemburský.^[12] Plné vlády ve Württembersku se Eberhard s pomocí římskoněmeckého vzdorokrále Fridricha Habsburského opět ujal roku 1314. O dva roky později uzavřel mír se svým největším protivníkem, městem Esslingen. V roce 1323 se smířil i se sokem Fridricha Habsburského Ludvíkem IV. Bavorem, římskoněmeckým králem, který württemberskýmu hraběti potvrdil všechna jeho práva a majetky. Roku 1325 Eberhard zemřel.^[3]

Potomci

1. manželství ∞ buď Adelaide z Werdenberg-Heiligenberg-Sigmaringenu, nebo příslušnice rodu hrabat z Hohenbergu, či vévodů z Tecku

Oldřich (po 1285 – 1315) ∞ Matylda z Hohenbergu
Anežka (* před 1300 – před 1349), hraběnka z Werdenbergu ∞ Jindřich III. z Werdenberg-Albecku

2. manželství ∞ Markéta Lotrinská

Oldřich III. Württemberský (mezi 1286 a 1291 – 1344), württemberský hrabě ∞ Žofie z Pfirtu

3. manželství ∞ Irmengarda z Badenu

Anežka (kolem 1295 – 1317) öttingenská hraběnka ∞ Ludvík V. z Öttingenu
Adelheida Matylda (mezi 1295 a 1300 – 1342), hraběnka z Hohenlohe ∞ Kraft II. z Hohenlohe
Irmengarda (asi 1300 – 1329), hohenberská hraběnka ∞ hohenberský hrabě

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
↑ ^a ^b ^c ^d UHLAND, Robert. Eberhard II. der Erlauchte. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1959. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 4. S. 233. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d STÄLIN, P. Eberhard von Württemberg. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1877. Dostupné online. Svazek 5. S. 545–555. (německy)
↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78–79. [dále jen Habsburkové].
↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 471, 474.
↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 217.
↑ MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 43.
↑ Habsburkové, s. 741.
↑ ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. S. 741.
↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 120, 138. [dále jen Jan Lucemburský a jeho doba].
↑ BOWSKY, William. Henry VII in Italy. Lincoln: University of Nebraska Press, 1960. 301 s. S. 203. (anglicky)

Literatura

MERTENS, Dieter. Eberhard I. der Erlauchte. In: LORENZ, Sönke; MERTENS, Dieter; PRESS, Volker. Das Haus Württemberg. Ein biographisches Lexikon. Stuttgart: Kohlhammer, 1997. ISBN 3-17-013605-4. S. 25–27. (německy)
RAFF, Gerhard. Hie gut Wirtemberg allewege. 6. vyd. Svazek 1: Das Haus Württemberg von Graf Ulrich dem Stifter bis Herzog Ludwig. Schwaigern: Landhege, 2014. ISBN 978-3-943066-34-0. S. 69–88. (německy)
SCHUKRAFT, Harald. Kleine Geschichte des Hauses Württemberg. Tübingen: Silberburg, 2006. ISBN 978-3-87407-725-5. S. 26. (německy)