Latinský název encykliky je totožný s jejím incipitem, jak je u církevních dokumentů zvykem, a je citací latinského překladu 1. listu Janova ve Vulgatě:
Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.1J 4, 16 (Kral, ČEP)
Původní řecký text Nového zákona pak zní „ὁ θεòς ἀγάπη ἐστίν“ (ho theos agapé estin).[1]
Obsah
Papež se v encyklice zaobírá pojmy erós, agapé a logos a jejich vztahu k Ježíšovu učení. Erós a agapé představují v řečtině dva různé výrazy pro lásku: agapé je sestupující, povznášející láska, kdy se jeden dává druhému k dispozici; erós je stoupající, majetnická láska, vášeň, která od druhého něco žádá. Termín logos je v tomto kontextu překládán do češtiny jako "slovo", ale znamená také myšlení, projev, rozum, princip nebo smysl. V Janově evangeliu, kde se slovo logos vyskytuje, je označením pro druhou božskou osobu – božího Syna („Slovo“).[2]
První polovina encykliky analyzuje z filosofického hlediska význam pojmu láska. V úvahách o pojmu erós papež cituje mezi dalšími autory např. i VergiliovyBukoliky: „Omnia vincit amor“ („láska přemáhá všechno“), a dodává: „et nos cedamus amori“ („a lásce podléháme i my“). Podobně cituje Nietzscheho, podle něhož křesťanství dalo erótu vypít jed, který sice nezpůsobil jeho smrt, ale degradoval jej na pouhou neřest.[4] Dále se encyklika odvíjí od rozboru lásky podle starozákonníPísně písní a pasáží z prvního listu Janova, podle které je encyklika nazvána, a dochází k závěru, že erós a agapé nejsou dvě rozdílné druhy lásky, ale pouze rozlišené části jediné lásky, která dává i dostává.