Den upálení mistra Jana Husa
Iluminace upálení Jana Husa v Jenském kodexu
Slavený	Česko Česko
Druh	státní, církevní
Význam a smysl	připomenutí upálení kněze a reformátora Jana Husa během kostnického koncilu v roce 1415
Datum	6. červenec
Oslavy	bohoslužby

Den upálení mistra Jana Husa je státní svátek České republiky připadající na 6. červenec. Je daný zákonem č. 245/2000 Sb., účinným od 9. srpna 2000,^[1] jakožto připomínka upálení kněze a reformátora Jana Husa během kostnického koncilu v roce 1415.

Mistr Jan Hus byl český římskokatolický kněz, středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Hus byl, po Johnu Wycliffovi, jehož myšlenkami a argumentací byl inspirován, jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předběhl své následníky – Luthera, Kalvína a Zwingliho. Jan Hus od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev. Římskokatolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a v roce 1411 jej exkomunikovala ze svých řad. Hus byl upálen na kostnickém koncilu 6. července 1415.

K odkazu Jana Husa se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z české i protestantské reformace. Husité zahrnovali většinu české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu a během husitských válek porazili několik křížových výprav. O století později bylo více než 90 % obyvatel českých zemí nekatolických a někteří stále následovali učení Jana Husa a jeho nástupců.

K první oslavě Jana Husa došlo v roce 1416, nedlouho po smrti Jeronýma Pražského. Přes snahy Zikmunda Lucemburského, který se prostřednictvím svého bratra Václava IV. i papežského legáta (inkvizitora Jana Dominici) snažil osobnost Jana Husa vymazat z paměti národa, se den upálení Jana Husa připomínal pietními akcemi a bohoslužbami věřících v celé zemi. Den 6. červenec se stal lidovým a neoficiálním svátečním dnem. Na sněmu dne 29. ledna 1524 navržený „svátek M. Jana Husi i jiných dědiců českých“ uzákoněn nebyl.^[2]

Po nástupu Habsburků na trůn pozval Ferdinand I. v roce 1556 do země jezuity. Po jejich téměř třicetiletém působení v českých zemích upevnili jezuité svou moc a prostřednictvím svého generálního vikáře Jiřího Bartholda Pontanuse z Breitenberka začali protestovat proti Husově svátku. Pontanus si stěžoval u papeže Řehoře XIII. na bludný a zlý Husův den a se svými stížnostmi uspěl. Koncem roku 1584 byly zabaveny vytištěné kalendáře, došlo i k zatčení tiskařů a pokusům zastrašit univerzitní profesory, ale pohoršení veřejnosti bylo tak veliké, že se po třech letech Husův památný den do kalendářů vrátil.^[3] Pontanus navrhoval papeži různé náhrady Husova svátku, například jím vymyšlený svátek nazvaný „karlštejnské ostatky“. Později, v dobách zákazu Husova památného dne, prorazili jezuité s kultem Jana Nepomuckého.

Po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 byla dočasně prolomena jezuitská cenzura a 6. červenec byl v kalendářích „všeobecným dnem husitským“.^[4]

Po staroměstské exekuci v roce 1621 pobouřily veliké oslavy Husova svátku papežského nuncia Carlo Caraffu natolik, že doporučil Ferdinandu II., aby dal vymazat jméno Jana Husa z kalendářů a přikázal pro den 6. července zavírat kostely, což císař v roce 1622 učinil.^[5][6] Rok 1621 byl nadlouho posledním rokem, kdy se osobnost Jana Husa legálně připomínala.^[2] Ještě ale v roce 1635 jezuité žádali císaře, aby poslal vojsko na obyvatele Dašic na Pardubicku, kteří se příkazům nepodrobili.^[3]

V 19. století začal být Jan Hus vnímán díky národnímu obrození jako jedna z velkých postav českých dějin. Organizovány byly poutě na místa spojená s ním i husitstvím (včetně dvou velkých poutí do Kostnice v letech 1868 a 1883), hojně byly též budovány jeho pomníky.^[7] Tradice Jana Husa byla podporována i po vzniku Československa v roce 1918.

V roce 1925 se rozhořela Marmaggiho aféra kvůli plánovanému zrušení svátku Jana Nepomuckého a zavedení památného dne Jana Husa, protože papežská kurie nechtěla akceptovat právo československých občanů na vlastní svátky.^[8] Československým svátkem se 6. červenec stal na základě zákona č. 65/1925 Sb., účinným od 15. dubna 1925, který ho zařadil mezi památné dny.^[9] Tím zůstal i během existence Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945)^[10] a následných let. Jako památný den jej převzal také nový svátkový zákon č. 93/1951 Sb., účinný od 1. ledna 1952.^[11] Zákonem č. 204/1990 Sb., účinným od 18. května 1990, byl 6. červenec jako Den upálení mistra Jana Husa souběžně stanoven prvním (a jediným) státním svátkem České republiky coby české části československé federace.^[12] Po rozpadu Československa s koncem roku 1992 převzalo samostatné Česko beze změn československý zákon z roku 1951 i český zákon z roku 1990, výroční den Husova upálení tak byl zároveň památným dnem i státním svátkem. Na základě nového svátkového zákona č. 245/2000 Sb., s účinností od 9. srpna 2000, zůstal 6. červenec státním svátkem pod stejným názvem i nadále, zatímco kategorie památných dnů byla zrušena.^[13]

Pro Církev československou husitskou patří výročí Husovy smrti k významnějším svátkům.

• Zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. [cit. 2024-11-14]. Dostupné online.
• KRUŠINA, Martin. Den, kdy byl upálen Jan Hus (6. červenec 1415) - Slavné dny [online]. Stream.cz, 2010-11-17 [cit. 2016-11-16]. Dostupné online.