PROFILPELAJAR.COM

Chlorid měďný
Obecné
Systematický název	Chlorid měďný
Anglický název	Copper(I) chloride
Německý název	Kupfer(I)-chlorid
Sumární vzorec	CuCl
Vzhled	bílý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS	7758-89-6
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)	231-842-9
PubChem	62652
ChEBI	53472
Číslo RTECS	GL6990000
Vlastnosti
Molární hmotnost	98,999 g/mol
Teplota tání	430 °C
Teplota varu	1 212 °C
Hustota	4,139 g/cm3
Dynamický viskozitní koeficient	2,54 cP (527 °C); 1,92 cP (607 °C); 1,44 cP (697 °C)
Index lomu	nD= 1,973
Rozpustnost ve vodě	1,25 g/100 g (25 °C)
Rozpustnost v polárních; rozpouštědlech	kys. chlorovodíková; roztoky amonných solí; roztoky kyanidů
Součin rozpustnosti	1,86×10−7
Relativní permitivita εr	10 (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita	−5,026×10−6 cm3g−1
Povrchové napětí	92 mN/m (450 °C)
Struktura
Krystalová struktura	krychlová
Hrana krystalové mřížky	a=545,7 pm
Dipólový moment	4,27×10−30 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°	−136,5 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt	103,5 J/g
Entalpie varu ΔHv	219,2 J/g
Standardní molární entropie S°	87,1 JK−1 mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°	−114,06 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp	0,489 9 JK−1 g−1
Bezpečnost
	; GHS07 ; GHS09; Varování
R-věty	R22, R50/53
S-věty	(S2), S22, S60, S61
NFPA 704	0 3 0
	Není-li uvedeno jinak, jsou použity; jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chlorid měďný je anorganická sloučenina se vzorcem CuCl, binární chlorid mědi v nejnižším oxidačním čísle. Jedná se o bílou tuhou látku špatně rozpustnou ve vodě, avšak dobře rozpustnou v koncentrované kyselině chlorovodíkové. Nečisté vzorky jsou nazelenalé díky přítomnosti zeleného chloridu měďnatého.^[2]

Vlastnosti

Chlorid měďný je Lewisovou kyselinou, klasifikovanou podle konceptu HSAB jako „měkkou“. Proto má tendenci tvořit stabilní komplexy s měkkými Lewisovými zásadami, například trifenylfosfinem:

CuCl + P(C₆H₅)₃ → [CuCl(P(C₆H₅)₃)]₄

Přestože se CuCl příliš nerozpouští ve vodě, rozpouští se ve vodných roztocích obsahujících vhodné donorové molekuly. Tvoří komplexy s halogenidovými ionty, například s koncentrovanou kyselinou chlorovodíkovou tvoří H₃O⁺ CuCl₂⁻. Podobně tvoří komplexy také s CN⁻, S₂O₃²⁻ a NH₃.

Roztoky CuCl s HCl nebo NH₃ pohlcují oxid uhelnatý za vzniku bezbarvých komplexů, například dimeru s chloridovým můstkem [CuCl(CO)]₂. Stejný roztok s HCl reaguje také s acetylenem na [CuCl(C₂H₂)]. Roztok s amoniakem dává s acetylenem výbušný acetylid měďný. Komplexy CuCl s alkeny lze připravit redukcí CuCl₂ oxidem siřičitým za přítomnosti alkenu v alkoholovém roztoku. Komplexy s dieny, například 1,5-cyklooktadienem, jsou zvláště stabilní:^[3]

Za nepřítomnosti jiných ligandů jsou vodné roztoky CuCl nestabilní vzhledem k disproporcionaci na měď a chlorid měďnatý.^[4] Částečně z tohoto důvodu se CuCl na vzduchu zbarvuje dozelena.

Použití

Hlavním použitím chloridu měďného je jako prekurzor pro výrobu fungicidního oxychloridu měďnatého. Pro tento účel se CuCl generuje synproporcionací a pak se oxiduje vzduchem:

Cu + CuCl₂ → 2 CuCl

6 CuCl + 3/2 O₂ + 3 H₂O → 2 Cu₃Cl₂(OH)₄ + CuCl₂

CuCl katalyzuje mnoho organických reakcí. Jeho afinity k oxidu uhelnatému v přítomnosti chloridu hlinitého se využívá v procesu COPure^SM.

Organická syntéza

V Sandmeyerově reakci vede působení CuCl na arendiazoniové soli ke vzniku arylchloridů, například:^[5]

Tato reakce má široký záběr a obvykle nabízí vysokou výtěžnost.

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Polymery

CuCl se používá jako katalyzátor v radikálové polymerizaci přenosem atomu (ATRP).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Copper(I) chloride na anglické Wikipedii.

↑ ^a ^b Copper(I) chloride. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ United States Patent US4582579 "method of preparing cupric ion free cuprous chloride" Section 2, lines 4-41 , via www.freepatentsonline.com
↑ Nicholls, D. Complexes and First-Row Transition Elements, Macmillan Press, London, 1973.
↑ Greenwood, N.N.; Earnshaw, A. Chemistry of the Elements, 2nd ed., Butterworth-Heinemann, Oxford, UK, 1997.
↑ (a) Wade, L. G. Organic Chemistry, 5th ed., p. 871, Prentice Hall, Upper Saddle RIver, New Jersey, 2003. (b) March, J. Advanced Organic Chemistry, 4th ed., p. 723, Wiley, New York, 1992.

Literatura

VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
Mellor, J. W., A Comprehensive Treatise on Inorganic and Theoretical Chemistry, Volume III, pp157–168. Longmans, Green & Co., London, 1967 (new impression).