Černomořské loďstvo téměř celé zaniklo po bolševické revoluci a německém útoku v dubnu 1918[1] – většina lodí byla ukořistěna Němci (jednalo se o moderní dreadnoughtVolja, sedm řadových lodí, dva křižníky a další plavidla) a řadu jich potopily jejich posádky (včetně dreadnoughtu Svobodnaja Rossija). Po německé kapitulaci ukořistěné lodě převzala dne 25. listopadu 1918 Velká Británie[1], která se zde podílela na protibolševické intervenci sil Dohody a její silné loďstvo ovládlo prostor Černého moře.[2] Když se bolševikům podařilo načas dobýt Krym, stáhly se plavbyschopné lodě do Novorossijska a ostatní byly Brity zničeny či potopeny (Bělogvardějci Krym znovuobsadili po dvou měsících).
Vznik bělogvardějské eskadry
Právě Velká Británie v září roku 1919 předala část ukořistěných lodí – bitevní loď Volja, křižníky General Alexejev, Pamjať Merkurija, Almaz, 11 torpédoborců a pět ponorek, bělogvardějcům, což jim umožnilo stáhnout část vlastních sil z oblasti.[3] Ti získali námořní převahu v oblasti, která jim umožnila i provádění poměrně velkých obojživelných výsadkových operací.[4] V červenci 1920 bělogvardějské lodě dělostřelbou podporovaly pozemní jednotky Dobrovolnické armády. Námořní převaha nemohla zachránit situaci na souši. Bolševici zahájili na konci října 1920 velkou ofenzivu a rychle postupovali do oblastí, dosud ovládaných bělogvardějci. Zbytek jejich sil byl v polovině listopadu 1920 evakuován z Krymu.
Evakuace bělogvardějců
Na palubě 151 osobních a válečných lodí odplulo z Ruska do Istanbulu na 151 000 lidí.[5] Jedinou ztrátou utrpěnou při evakuaci byl torpédoborec Živoj, který ztroskotal 20. listopadu 1920 v bouři.
Bělogvardějská námořní eskadra nakonec 12. prosince 1920 odplula do francouzské Bizerty na území dnešního Tunisu.[6], kde se nechala internovat Francií. Sovětský svaz získal válečné lodě eskadry až v roce 1924 poté, co s ním Francie navázala diplomatické styky, přičemž v oné době již byly v katastrofálním technickém stavu a musely být sešrotovány.
↑ WRANGEL'S FLEET SAILS.; Leaves Constantinople for Bizerta Tunis, the General Remaining.. S. 19. The New York Times [online]. 1920-12-14 [cit. 2009-02-27]. S. 19. Dostupné online.