Buřňák Parkinsonův

Jak číst taxoboxBuřňák Parkinsonův
alternativní popis obrázku chybí
Buřňák Parkinsonův při posedu na vodě
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádtrubkonosí (Procellariiformes)
Čeleďbuřňákovití (Procellariidae)
Rodbuřňák (Procellaria)
Binomické jméno
Procellaria parkinsoni
G. R. Gray, 1862
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Buřňák Parkinsonův[2] (Procellaria parkinsoni) je druh celočerného, středně velkého mořského ptáka, nejmenšího z rodu Procellaria (Linnaeus, 1758). Je endemický pro Nový Zéland, kde hnízdí pouze na ostrovech Great a Little Barrier. Na moři se vyskytuje od východní Austrálie po Ekvádor.

Systematika

Druh popsal v roce 1862 britský přírodovědec George Robert Gray jako Procellaria parkinsoni.[3] Rodové jméno pochází z latinského procella, čili „bouře“. Druhové jméno parkinsoni bylo vybráno k uctění umělce a sběratele Sydneyho Parkinsona.[4]

Jedná se o monotypický taxon, tzn. netvoří žádné poddruhy. Druh se řadí do rodu Procellaria, což je nepočetný rod buřňáků z jižní polokoule, čeledi buřňákovití a řádu trubkonosí.[5]

Popis

Buřňák Parkinsonův je celočerný, středně velký pták, jehož hmotnost se pohybuje okolo 700 g (pro srovnání: hmotnost buřňáka Audubonova nedosahuje ani 200 g) a délka těla sahá ke 48 cm.[6] Tyto rozměry z druhu činí nejmenšího zástupce rodu Procellaria.[7] Rozpětí křídel je 115 cm.[8] Statný zobák dosahuje délky 115 mm, je namodrale žlutý s černou špičkou a černou mezi destičkami, ze kterých se skládá. Nohy jsou černé. Oproti velmi podobnému buřňákovi novozélandském je asi o 2 cm menší.[6]

Výskyt a populace

Malba Josepha Smita z roku 1896

Jedná se o druh endemický pro Nový Zéland. Přestože bylo dříve možné jej celoročně najít na Severním a severozápadním cípu Jižního ostrova, predátoři jako jsou zdivočelé kočky a prasata, krysy a lasicovité šelmy, způsobili jeho vyhubení již okolo roku 1950. Zachovaly se pouze dvě zbytkové populace, a sice na ostrovech Great Barrier (hlavně kolem Mount Hobson) a Little Barrier. Během hnízdění se vyskytují hlavně v subtropických vodách Nového Zélandu, východní Austrálie a pacifických ostrovů. V době mimo hnízdění (cca červenec až říjen[7]) druh migruje do vod v severozápadní části Jižní Ameriky, zejména k Ekvádoru, avšak zaznamenáni byli i u Panamy, Kostariky, Guatemaly, Mexika a Galapág.[7]

V roce 2015 se celková populace odhadovala na 11 000 jedinců.[9]

Biologie

Detail hlavy s patrným žlutočerným zobákem a trubkovitými nozdrami, které jsou charakteristické pro všechny trubkonosé

Mimo období hnízdění se tito ptáci pohybují osamotě, občas však mohou tvořit poměrně početná hejna, a to hlavně u bohatých potravních zdrojů. Na moři jsou většinou tišší, v době hnízdění na zemi však samec vydává hlasitý, daleko se nesoucí klepající zvuk, který může souviset s nalákáním pozornosti samic. Samice se projevují ze vzduchu při přilétávání do kolonií. Jak samec, tak samice navíc na zemi v případě ohrožení vydávají krákavý zvuk. Z nory se občas ozývají broukavé zvuky, což slouží jako komunikační prostředek během námluv nebo při sbližování s potomkem.[7]

Potrava

Krmí se v noci nebo ve dne, čímž se odlišují od příbuzných albatrosů, kteří se krmí ve dne.[10] V době hnízdění se buřňák Parkinsonův krmí hlavně na bioluminiscentních krakaticích (hlavně druhy z čeledí Ommastrephidae, Histioteuthidae a Cranchiidae[7]), které loví v noci, když krakatice migrují k hladině. Pro potravu přitom zalétává i více než 500 km od svých hnízdišť.[11] K dalším důležitým potravním složkám v průběhu celého roku patří ryby, korýši, salpovci a pláštěnci. Nezřídka se krmí i zbytky ryb vhozených do moře z rybářských lodí nebo u potravních zdrojů kytovců. Potravu sbírá buďto za letu sebráním z hladiny, ponořením hlavy pod vodu při posedu na hladině, případně i pod vodou. Nepotápí se často, avšak může se potopit nejméně do 10m hloubek.[12]

Hnízdění

Vejce buřňáka Parkinsonova

Hnízdění probíhá od poloviny října, kdy se páry vrací do kolonií, aby se, jako každý rok, setkali a připravili noru pro mladé.[13] Samci nejčastěji hnízdí se samicemi z předešlého hnízdního období, avšak rozvody se dějí (cca 13 % ročně[14]). Každý rok se zhruba 28 % buřňáků z různých důvodů rozhodne nezahnízdit.[14] Hnízdí v norách dlouhých 0,5–2 m.[12] Tyto nory si buďto sami vyhrabou, nebo využijí existující škvíru, přirozenou noru např. u báze stromu, či skalní puklinu. Do nor přilétávají po západu slunce a odlétají před rozbřeskem, přes den zůstávají v norách.[7]

Po kopulaci dochází ke hromadnému exodu na moře, na kterém buřňáci stráví kolem 23–24 dnů. V listopadu se vrací na hnízdiště, kde samice naklade jedno velké vejce o rozměru 69×51 mm a váze 99 g. Na inkubaci vejce se střídavě podílí samec i samice v dlouhých směnách trvajících až 17 dní. Inkubace trvá kolem 57 dnů. Narozené mládě je první 2–3 dny vytrvale střeženo, načež je krmeno jen každou druhou nebo třetí noc. K vylétnutí z hnízda dochází ve věku kolem 100–120 dní.[12] Nedospělí buřňáci tráví další léta na moři u Ekvádoru,[13] načež se od věku 3 let začínají v době hnízdění vracet do svých kolonií. K prvním zahnízděním však dochází nejdříve v 5. roce života.[15] Ve volně přírodě se buřňáci dožívají okolo 10 let, přičemž nejstarší zaznamenaný jedinec byl starý 29 let.[12]

Ohrožení

Letící jedinec u Austrálie

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) se jedná o zranitelný druh (VU).[9] Důvodem jsou hlavně geograficky velmi omezená hnízdiště, která čelí neutuchajícímu tlaku predátorů, a smrt na moři během interakcí buřňáků s rybářskými loděmi a jejich náčiním.[9][7] Kolonie buřňáků Parkinsonových na ostrově Little Barrier byla takřka vyhlazena zdivočelými kočkami, avšak sestupný populační trend této kolonie se podařilo zvrátit odstraněním koček v roce 1980.[16]

V minulosti byli buřňáci Parkinsonovi hojně loveni Maory (tzv. muttonbirding). Maorové vytahovali ptáčata z nor pomocí dlouhých klacíků. Po vytáhnutí je ihned usmrtili vlastními zuby. Pták byl poté zbaven obsahu žaludku, oškubán a upečen. Upečený pták se poté umístil do vaničky z totaří kůry, a byl zalit vlastním tukem, který po ztuhnutí maso zakonzervoval.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ HUDEC, K. Soustava a české názvosloví ptáků světa. Přerov: Muzeum Komenského v Přerově, 2003. S. 15. 
  3. ↑ A List of the Birds of New Zealand and the adjacent Islands.. Ibis. 1862, roč. 4, čís. 3, s. 214–252. Dostupné online [cit. 2023-06-29]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1862.tb07491.x. (anglicky) 
  4. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 317, 293. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Petrels, albatrosses. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1 [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 68.
  7. ↑ a b c d e f g BELL, E. A. Black petrel | Tāiko [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-06-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Marchant & Higgins 1990, s. 573.
  9. ↑ a b c Procellaria parkinsoni [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22698150A132629374, 2018 [cit. 2023-06-25]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22698150A132629374.en. (anglicky) 
  10. ↑ IMBER, M. J. Comparison of prey of the black Procellaria petrels of New Zealand. New Zealand Journal of Marine and Freshwater Research. 1976-03, roč. 10, čís. 1, s. 119–130. Dostupné online [cit. 2023-06-29]. ISSN 0028-8330. DOI 10.1080/00288330.1976.9515603. (anglicky) 
  11. ↑ a b Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 90. (anglicky) 
  12. ↑ a b c d Heather, Robertson & Onley 2015, s. 264.
  13. ↑ a b IMBER, M. J. Breeding ecology and conservation of the Black Petrel (Procellaria parkinsoni). S. 19–39. Notornis [online]. Ornithological Society of New Zealand, 1987. Roč. 34, čís. 1, s. 19–39. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b BELL, Elizabeth A., a kol. Population parameters and distribution of the black petrel (Procellaria parkinsoni) on Great Barrier Island (Aotea Island), 2007/08 [online]. Wellington, New Zealand: Department of Conservation, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-478-14871-8. (anglicky) 
  15. ↑ Black Petrel [online]. Agreement on the Conservation of Albatrosses and Petrels [cit. 2023-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 263.

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 1, Ratites to ducks; Part A, Ratites to petrels. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530681. (anglicky)  Archivováno 22. 9. 2023 na Wayback Machine.
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy