Bekasina horská

Jak číst taxoboxBekasina horská
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina horská v Bhútánu
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodbekasina (Gallinago)
Binomické jméno
Gallinago solitaria
Hodgson, 1831
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bekasina horská (Gallinago solitaria) je malý slukovitý pták, který se vyskytuje v Asii od Kazachstánu po Japonsko. Jižní hranice areálu výskytu druhu tvoří jihovýchodní Čína a Myanmar.

Systematika a rozšíření

Druh popsal anglický zoolog Brian Houghton Hodgson v roce 1831. Bekasina sibiřská se řadí do početného rodu bekasin Gallinago.[2] Druhové jméno solitaria pochází z latinského solitarius, čili „samotářský“.[3] K roku 2022 se rozlišovaly 2 poddruhy s následujícím rozšířením:[2][4]

  • G. s. solitaria Hodgson, 1831 – hnízdí v kapsovitých populacích od středojižního Ruska (jezero Bajkal) a severovýchodního Kazachstánu po severozápadní Sin-ťiang a severní Mongolsko; dále hnízdí v Himálajích, od západního Kašmíru po Sikkim a jižní Tibet.
  • G. s. japonica (Bonaparte, 1856) – hnízdí od severovýchodní Číny po Kamčatku.

Celková populace se v roce 2006 odhadovala ve velmi širokém rozptylu 11 000–110 000 ptáků. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený.[5]

Popis

Kresba ocasních krovek různých druhů bekasin; bekasina horská pod číslem 5

Bekasina horská měří 29–31 cm. Křídlo je dlouhé 157–174 mm, zobák 65–78 mm, běhák 31–36 mm, ocas 55–63 mm. Jedná se o typickou bekasinu se silně kryptickým, převážně šedohnědým opeřením. Hlava je šedobílá s kontrastními rezavě hnědými podélnými pruhy, které se táhnou přes korunku, dále přes uzdičky a oči směrem k týlu, jeden pruh je umístěn při spodní straně tváří. Svrchní strana těla je převážně nahnědlá s množstvím bílých a červenohnědých flíčků a přerušovaných pruhů. Letky jsou tmavě hnědé, loketní letky a 7 vnitřních ručních letek má bílé konečky, stejně jako většina krovek. Ocas je poměrně dlouhý a skládá se z 8–14, nejčastěji 10 párů ocasních krovek, přičemž ty vnější jsou pouze 2–3 mm tenké. Hruď je zvláště po stranách silně rezavě hnědá s bílým kropením. Boky jsou bílé s hustým hnědým pruhováním. Břicho je bílé. Spodní strana křídel je bílo hnědá. Pohlavní dimorfimus je jen nevýrazný, samice bývá o něco větší než samec.[6] Dlouhý zobák je rovný s šedou bází a černou špičkou. Oči jsou černé, nohy zelenavě žluté.[7]

Biologie

Hnízdní habitat druhu tvoří vlhká údolí, říčky a alpínské rašeliniště. V zimě (cca polovina října až konec dubna) občas zůstává ve vyšších polohách v zasněžených oblastech, pokud vodní zdroje jako horské bystřiny a malé močály nezamrznou.[7] V letních Himálajích se bekasiny horské vyskytují v nadmořských výškách 2800–4600 m n. m. Živí se larvami hmyzu, slimáky a mouchami. Po skončení doby hnízdění se bekasiny horské postupně přesouvají do svých zimovišť několik desítek až stovek kilometrů daleko. Táhnou samostatně, avšak na tahových zastávkách se mohou shlukovat do hejn o stovkách jedinců.[4] Zvukově se projevují agresivně znějícím penč, kenč nebo jecht. Na hnízdištích vydávají specifické čok-ačok-a. Podobně jako některé další bekasiny, i bekasiny horské v době hnízdění předvádí své nápadné lety, které zahrnují i vířivé vrčící zvuky vydávané rozvibrováním ocasních krovek.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 359. 
  4. ↑ a b JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. S. 426–428. (anglicky) 
  5. ↑ Gallinago solitaria [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22693075A93382331, 2016 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693075A93382331.en. (anglicky) 
  6. ↑ HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 348–349. (anglicky) 
  7. ↑ a b c BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. S. 168. (anglicky) 

Literatura

  • BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 
  • JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. (anglicky) 

Externí odkazy