Arto Paasilinna
Arto Paasilinna (30. listopadu 2007)
Rodné jméno	Arto Tapio Paasilinna
Narození	20. dubna 1942 Kittilä
Úmrtí	15. října 2018 (ve věku 76 let) Espoo
Příčina úmrtí	cerebrovaskulární choroba
Povolání	spisovatel, básník, novinář, romanopisec a scenárista
Žánr	poezie
Témata	literatura
Významná díla	Zajícův rok Šťastný muž Autobus sebevrahů The Best Village in the World
Ocenění	Jussi Award for Best Script (1978) Prix Air Inter (1989) Pro Finlandia (1993) Giuseppe Acerbi literary prize (1994) Cena Pro Tapiola (2002)
Příbuzní	Erno Paasilinna, Reino Paasilinna a Mauri Paasilinna (sourozenci)
Vlivy	Veikko Huovinen
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arto Paasilinna (20. dubna 1942 Kittilä – 15. října 2018^[1][2][3], Espoo) byl finský spisovatel, autor humoristických románů a bývalý novinář. Jedná se o jednoho z nejúspěšnějších^[4] finských autorů píšících romány a pouze jako jeden z mála finských spisovatelů^[4] se jeho díla stala populární i v zahraničí.^[5] Paasilinnova díla byla celkem přeložena do 27 jazyků^[6] a doposud se prodalo více než sedm milionů knih. Říká se, že právě díky Paasilinnově tvorbě „se podařilo zvýšit zájem o finskou literaturu na dnešní úroveň.“

Nejslavnějším Paasilinnovým dílem je román^[4] Zajícův rok (jäniksen vuisi), který se stal bestsellerem ve Finsku a ve Francii^[7], byl přeložen do 18 jazyků^[2], získal tři ocenění na mezinárodní úrovni a byl dokonce i dvakrát zfilmován. První film pod stejnojmenným názvem byl natočen ve Finsku v roce 1977 pod vedením Rista Jarvy. Druhý film se jménem Le Lièvre de Vatanen pochází z roku 2006 a natočil jej francouzský režisér Marc Rivière.

Paasilinnovi bratři Erno Paasilinna, Reino Paasilinna a Mauri Paasilinna jsou taktéž spisovateli.

Arto Paasilinna se narodil 20. dubna 1942 v Alakylä nacházející se v obci Kittilä v Laponsku za severním polárním kruhem ve Finsku. Paasilinnovými rodiči byli Väinö Paasilinna (1902 – 1950, Väinö se původně narodil jako Gullstén, avšak kvůli rodinnému konfliktu z roku 1934 si nechal své příjmení změnit) a Hilda-Maria Paasilinna (1908 – 1983, narozená jako Niva). Rodiče měli sedm dětí – pět synů a dvě dcery, z nichž se velká část v budoucnu proslavila. Erno Paasilinna (1935–2000) byl novinář a spisovatel, který za sbírku esejů Yksinäisyys ja uhma (Samota a vzdor) získal několik literárních cen. Reino Paasilinna (* 1939) byl mezi lety 1996 a 2009 poslancem Evropského parlamentu. Mauri Paasilinna (*1947) je také spisovatelem a pracuje ve státní správě. Sirpa Paasilinna-Schlagenwarth je Paasilinova sestra, která se věnuje malířství.

V říjnu 2009 prodělal mozkovou mrtvici, částečně ztratil paměť a od dubna 2010 žil v domě s pečovatelskou službou. Zde také v roce 2018 zemřel.^[8]

Předtím, než se Paasilinna stal spisovatelem na plný úvazek, tak pracoval jako žurnalista v novinách Nuoren Voiman, Nuori Voima-lehti a dále přispíval do dalších novin, ve kterých zároveň zastával funkci redaktora. V týdeníku Apu zpočátku pracoval jako redaktor (1968 – 1970) a poté začal pro tento časopis psát i sloupky. Ve svých 33 letech roku 1975 si uvědomil, že jeho stávající práce mu připadá „stále více povrchní a k ničemu“, načež ve svém životě začal hledat nějakou určitou změnu.^[9] Onou změnou se mu ještě toho léta stává psaní jeho dodnes nejčtenějšího románu Zajícův rok, kvůli kterému musel prodat svoji loď.^[9] Kniha se ještě roku 1975 okamžitě dočkala nebývalého úspěchu a pomohla mu stát se nezávislým spisovatelem. V roce 1977 podepsal smlouvu s mediální společností Sanoma. I po úspěchu své knihy i nadále přispíval do novin žurnalistickými články a byl autorem rubrik pro finské rádio.^[9]

Až do roku 2009 vydával téměř každý rok jednu knížku (kromě roků 1973, 1978 a 2002), přičemž dohromady vytvořil 12 děl z odvětví populárně naučné literatury a 35 románů. Jeho vydavatel se o tom vyjádřil, jako že „Paasilinnův pravidelný přísun nových knih je pro Finsko stejně tak součástí podzimu, jako je tomu, když začíná opadávat březové listí.“^[4] Paasilinna je „nepřetržitě překládán do stále nových jazyků,“ a 18^[2] z jeho knih bylo přeloženo do minimálně 27 jazyků^[6]. Nezahrneme-li do výběru knihy přeložené do skandinávských jazyků, pak bylo přeloženo 17 knih do italštiny, 16 do němčiny, 11 do francouzštiny, 9 do slovinštiny, 6 do nizozemštiny, 5 do španělštiny, 4 do korejštiny, 2 do angličtiny, ukrajinštiny a katalánštiny. Paasilinnova díla jsou finskými novinami Helsingin Sanomat popisována jako „ta nejjasnější z hvězd na hvězdném nebi finské přeložené literatury.“ Nakladatelství WSOY, které vydává jeho díla, taktéž uvedlo, že právě úspěch jeho knih je tím „správným nástrojem, který zvýšil zájem o finskou literaturu ve světě.“

Paasilinna ve svých knihách zobrazuje běžný život ve Finsku na venkově, který čtenáři většinou představuje z pohledu prostých mužů ve středních letech. Děj bývá vyprávěn v poněkud svižném tempu s lehce nadnesených humoristickým stylem, kvůli čemuž jsou jeho díla někdy označována jako pikareskní dobrodružné romány, ve kterých se nacházejí četné satirické narážky na moderní způsob života. Některé z jeho knih jsou označovány za moderní bajky. K těmto pracím se řadí například kniha Zajícův rok, ve které hlavní postava Vatanen nejprve dá výpověď v novinářství a následně začíná v pustinách a divokých lesích hledat skutečný život a životní hodnoty, aby se vyrovnal s naprosto prázdným a zbytečným konzumním životem v moderní společnosti. Na jeho cestách jej doprovází zajíc, kterého zachránil a pomohl mu plně se vyléčit, přičemž si Vatanen začíná uvědomovat, jak byl se svým bývalým životem ve městě vlastně nespokojený.

V roce 1974 je vydána další Paasilinnova kniha Paratiisisaaren Vangit (Vězni rajského ostrova (Prisoners of the Paradise Island)). Tato kniha vypráví příběh ztroskotaného letadla na misi pro Chartu Spojených národů, které havaruje na odlehlých ostrovech v Indonésii. Mezi pasažéry letadla se nachází finští dřevorubci a další lesní dělníci, švédské porodní asistentky, norští ošetřovatelé a samozřejmě i anglicky mluvící posádka letadla. Stejně tak jako v románu Zajícův rok, tak i zde je vypravěčem novinář. Právě díky velké různorodosti vybraných jazyků (finština, švédština, norština a angličtina) si zde Paasilinna vytvořil perfektní podklad pro to, aby si mohl pořádně rýpnout do problémů typu jazykové nadřazenosti a národních stereotypů. Čerství trosečníci si na ostrově vybudovali společnost, která nepoužívá peníze, a své jediné příjmy získávají ve formě šálku alkoholu, který je zde pálen v pralesní kavárně, a získávají jej za odvedenou práci v kolektivu. Dokonce zde začíná vyrůstat klinika plánování rodiny, která ostatním zdarma nabízí nitroděložní tělíska. Postupem času však zjistí, že nejsou na ostrově sami, a nakonec se rozhodnou dojít pro pomoc.

Arto Paasilinna je zmíněn^[10] v šestém vydání Slovníku finských spisovatelů (Suomalaisia Nyrykirjailijoita) vytvořeném literárním kritikem Pekka Tarkka v roce 2000.

K Paasilinnovým šedesátinám vydal roku 2002 novinář Eino Leino biografii, kterou pojmenoval „Lentojätkä. Aarto Paasilinnan“ (anglicky „The Flight Dude“).^[11] Ještě téhož roku vydal Paasilinna svoji vlastní biografii nazvanou Yhdeksän unelmaa („Sen devíti nocí" ("Nine Night's Dream")).

Paasilinnovy romány Lentävä kirvesmies a Rovasti Huuskosen petomainen miespalvelija byly vydány i jako grafické romány, které vytvořil kreslíř Hannu Lukkirinen.

V roce 2006 Paasilinna navštívil Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, kam jej pozvala ředitelka veletrhu, překladatelka z finštiny a bývalá kulturní atašé v Helsinkách Markéta Hejkalová.

• Zajícův rok (Jäniksen vuosi, 1975, česky 2004 v překladu Jana Petra Velkoborského, ISBN 80-86026-27-2)
• Stará dáma vaří jed (Suloinen myrkynkeittäjä, 1988, česky 2005, v překladu Markéty Hejkalové, ISBN 80-86026-30-2)
• Chlupatý sluha pana faráře (Rovasti Huuskosen petomainen miespalvelija, 1995, česky 2005 v překladu Vladimíra Piskoře, ISBN 80-86026-34-5). Luteránský pastor dostává k padesátinám od farníků malé medvídě, se kterým zažívá neuvěřitelné příhody.
• Les oběšených lišek (Hirtettyjen kettujen metsä, 1983, česky 2006 v překladu Jana Petra Velkoborského, ISBN 80-86026-36-1)
• Autobus sebevrahů (Hurmaava joukkoitsemurha, 1990, česky 2006 v překladu Vladimíra Piskoře, ISBN 80-86026-42-6). Skupina nešťastných mužů a žen z Finska se autobusem vydává na nejsevernější evropský mys, kde chce spáchat hromadnou sebevraždu skokem ze skály do oceánu. Tento konec ovšem stále odkládají a postupně se dostanou až na nejjižnější mys Evropy. Humorně se popisují osudy jednotlivých účastníků výpravy.
• Vlčí léto laponského mlynáře (Ulvova mylläri, 1981, česky 2007 v překladu Jana Petra Velkoborského, ISBN 978-80-86026-53-4). Mlynář Gunnar Huttunen žije na laponském venkově po 2. světové válce. Je považován za podivína a umístěn v psychiatrické léčebně, ze které se mu podaří uprchnout.
• Krátká paměť pana rady (Elämä lyhyt, Rytkönen pitkä, 1991, česky 2009 v překladu Vladimíra Piskoře, ISBN 978-80-86026-74-9).
• Syn boha hromovládce (Ukkosenjumalan Poika, 1984, česky 2009 v překladu Jana Petra Velkoborského, ISBN 978-80-86026-80-0)
• Prostopášný modlitební mlýnek (Rietas rukousmylly, 2007, česky 2010 v překladu Markéty Hejkalové, ISBN 978-80-86026-95-4)
• Šťastný muž (Onnellinen mies, 1976, česky 2012 v překladu Vladimíra Piskoře, ISBN 978-80-86026-78-7)^[12]
• Živý na vlastním pohřbu. (Elävänä omissa hautajaisissa) Havlíčkův Brod: Hejkal, 2014. 136 s. ISBN 978-80-86026-93-0. 
• Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude. (Herranen aika) Havlíčkův Brod: Hejkal, 2015. 168 s. ISBN 978-80-86026-70-1. 
• Nejdelší chobot ve Finsku. (Suomalainen kärsäkirja) Havlíčkův Brod: Hejkal, 2016. 192 s. ISBN 978-80-86026-79-4. 
• Chraň nás Pánbůh před Finem. (Auta armias) Havlíčkův Brod: Hejkal, 2018. 216 s. ISBN 978-80-86026-97-8. 

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arto Paasilinna na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arto Paasilinna na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Arto Paasilinna